Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zakázané ovoce 4. část

29. 1. 2011

Vrtění vedle něj ho probudilo z klidného spánku. Žvásty o tom, že upíři nepotřebují spát, radši nikdy nevnímal. Někteří spát nepotřebují, jiní spánek vyžadují. On spánek miloval. Ležel na zádech s jednou rukou za hlavou s druhou okolo Kevinova pasu, s jeho hlavou na hrudi. Mladík se neklidně vrtěl, jako když se někomu zdají noční můry.  Pozorně ho sledoval v měsíčním světle, které se přez škvírky v žaluziích dostalo dovnitř , do pokoje. Drobné šrámy a oděrky na  něžném obličeji už skoro zmizely úplně,  ale některé modřiny se začaly objevovat až teď. Všimnul si, že má pořád na nose brýle. Muselo se mu s nimi špatně spát, tak mu je opatrně stáhnul z obličeje. Kevin s sebou trochu trhnul a víc se k němu přitisknul. Držel se ho jako malé dítě drží svého nejoblíbenějšího plyšáka. Znovu se začínal culit jako idiot. Nějak pomalu cítil, že je ztracený. Od první chvíle, kdy ho viděl v tom podchodě, pak v knihovně. Myslel si, když poprvé ucítil jeho krev, že se z toho zblázní, jak moc ho přitahovala, ale když jí pak ochutnal, došlo mu, že ho víc než krev, přitahuje Kevin sám. Mluvil pravdu, když mu říkal, že mladíkova krev, je u něj na posledním místě. Dokázal nějak popřít jeho přirozenost, což bylo vskutku fascinující. Zatlačil mu upírské pudy až někam, kam si ani neviděl a omotal si ho kolem prstu. Jeho, nočního dravce. Tiše se zasmál, do temné noci. Bude z toho mít velký průšvih, jestli se to jeho rodina dozví. Rodina.. spíš monstra co se pravidelně starají o přísun B negativní.  Znechuceně se zašklebil. Jak je nenáviděl. Automaticky zajel Kevinovi rukou do vlasů. Oni se to nedozví. A jestli ano, nastěhuje se ke Kevovi. Nad touto myšlenkou se pousmál, to není špatný nápad.

Déšť nepřetržitě bubnoval o parapet, tak jako budík nepřetržitě vyřvával. Snažil se ten otravný zvuk utlumit polštářem, který si přetáhnul přes hlavu, ale ani to nepomohlo. Budík ho stále prudil. Navztekaně nahmatal budík , hledajíc tlačítko off. Když ho konečně nahmatal, zuřivě ho stisknul. Chvíli se jen tak převaloval v posteli, s vědomím, které se vznášelo na obláčku rozespalosti. Slastně si protáhnul ztuhlé tělo a automaticky se natáhnul po brýlích. Ať hmatal jak hmatal, nic nenahmatal. Vůbec nic… otevřel jedno oko. Srdce se rozbušilo jako o závod. Otevřel druhé oko, srdce už skoro nestíhalo. Zvednul se a srdce explodovalo. Na jeho posteli ležel tác se snídaní a dopisem, na kterém byla..krev? Zatřepal hlavou, aby vyhnal případné halucinace a natáhnul se po dopise. Dal si ho blízko k obličeji, aby si ho mohl přečíst.

Dobré ráno, Keve.

Musel jsem odejít, abych si něco  zařídil. Musím uznat, že si strašně sladký, když se tulíš. Každopádně jsem ti udělal menší snídani, plnou vitamínů. Uvidíme se ve škole, miláčku. Přestaň se culit nad tím dopisem, najez se a upaluj do školy, abych se tě mohl znovu dotknout. Hořím nedočkavostí. Naoto.

Zíral na dopis hodnou chvilku, než se pousmál a odložil dopis stranou. Miláčku… vyloženě slyšel jeho hlas, jak to pronáší s velkým gustem, parchant.  Takže Naoto mu připravil vitamínovou snídani? Se zájmem se zadíval na podnos. Viděl tam čerstvé ovoce, margarín a čerstvé pečivo s grepovým džusem. Prohlížel si tu snídani  a bylo mu skoro líto jí sníst. Nikdo pro něj tohle nikdy neudělal. Skoro se rozbrečel dojetím, jak ho to vzalo. Přestal nad tím dál uvažovat a s chutí se pustil do připravené snídaně, která mu nikdy nechutnala tak dobře, jako v tenhle okamžik. V podbřišku mu začalo mravenčit, když odnášel snědenou snídani do kuchyně a šel se připravovat do školy. Poprvé v životě měl dobrý čas, takže nemusel nikam spěchat. Vzal si na sebe nově vypranou školní uniformu, která voněla po levandulové aviváži. Blaženě nasál její vůni. Popadnul tašku do školy, narval si na oči brýle a spěšně ještě zkontroloval svůj rozvrh. Měl trochu obavy, co se týče školy, protože ONI teď věděli, že je po Naotovou ochranou. Což pro ně oba mohlo být nebezpečné. Nezdálo se však, že by se s nimi Naoto neuměl vypořádat, spíše naopak. Upřímně, vůbec se mu do školy nechtělo, ani trochu. Kdyby nemusel, nejraději by tam nechodil, zavrtal by se doma do postele a nevylezl by, dokud by nepřišel konec světa. S povzdechem za sebou zamknul dveře, jdouc na autobusovou zastávku.

Postavil se před bránu školy. Nervozita zaplavila celé jeho tělo. S polknutím udělal krok vpřed a za ním další a další. Přišlo mu, jakoby se na něj všichni dívali, jakoby mu hleděli do duše, kde našli veškerou pravdu, kterou skrýval před světem. Pozorně se rozhlížel kolem, zda neuvidí  Naota, nebo JE, gang Kobushi, v překladu pěst. Pro lidi jako Kevin, velice nebezpeční, ale pro stvoření jako Naoto, hračka. Nadhodil si tašku na rameno a prošel skleněnými dveřmi. Nikde žádná známá tvář, k jeho úlevě, nikde nebyla. Nakračoval pomalu, ostražitě jakoby měl našlápnout na nějakou minu, nebo na něco horšího. Došel ke své skřínce, odemknul ji a nastrkal tam věci, které v tašce teď nepotřeboval.

„Tohle mě zabije, tohle mě zabije, tohle mě..wááááááá!“ zapísknul, když zavřel dveře od skřínky a za nimi se objevil Naotův rozzářený obličej. „Ježíši, Naoto! Chceš mě zabít?!“ vztekal se, nepřemýšlejíc nad svými slovy. Naotovi se blýsklo v očích.

„Možná časem a rozhodně jinak, než takhle,“ šeptal mu se svůdným pohledem. Kevin zblednul jako křída. Odtáhnul se od upíra, s pohledem upřeným na bíle se lesknoucí zuby. Bělost vystřídala červeň, když si Naoto olíznul rty. Očima rychle uhnul jinam, aby se na to nemusel dívat. Najednou mu bylo až neskutečné horko, čehož si muž naproti všiml. „Ale prosím tě. Jenom žert, tak pojď,“ čapnul ho kolem ramen a vedl ho chodbou. To že byl větší se Kevinovi absolutně nezamlouvalo. A možná že zamlouvalo, ale byl z toho trochu v depresi. Upír s velkou silou a ještě o dobrou hlavu větší. To je k zešílení. Nechal se vláčet pevným stiskem, dokud se nezastavili před Kevovou třídou. Zmateně se podíval do modrých očí.

„Jak víš, že jsem teď tady?“ Naoto se letmo usmál.

„Když jsem byl u tebe, opsal jsem si tvůj rozvrh hodin, kotě.“ Cvrnkul ho do nosu, než se otočil a zmizel mezi davem lidí. Kevin se za ním zamračeně díval. Nelíbilo se mu, jak s ním zacházel, nebo jaké mu dával přezdívky. Proč mu neříkal jménem? Na nějaké „kotě“ se může vybodnout. Nasupený se otočil ke třídě a zapadnul do zadní lavice. To zase budou přednášky, proč včera nebyl ve škole a bla bla bla. Co je to vůbec zajímá? Do třídy vešla profesorka a už to jelo. Bla bla bla. Útrpně vzdychal každou hodinu, kterou musel prosedět v tom očistci a nemohl se dočkat až mu zazvoní na poslední hodinu. Každou přestávku za ním přicupital Naoto, plácnul nějakou kapitální ptákovinu, za kterou by ho umlátil a pak zase vesele odcupital s tím svým sluníčkovským ksichtíkem. Protočil oči vsloup. Momentálně se nezdál životu nebezpečný. Ale zdání klame, jo přesně tak, bručel si v hlavě, když se přemisťoval do třídy na druhém konci obří školy, na poslední hodinu. Cestou se mračil jako kakabus, vlasy do obličeje a v rukou knihy. Nálada se mu rapidně zhoršila. Nějak ho všechno začínalo štvát. To mu ještě prodloužili trest. Dneska měl zase službu v knihovně…v knihovně…Plesknul se do čele, když mu to došlo.

„V knihovně s Naotem!“ zavrčel nešťastně. TO proto se dneska pořád jenom culil. Bude tam taky a určitě něco chystá. Prokouknout toho upíra, se zdálo jednoduché, ale vůbec to tak nebylo. Jestli tam zůstanou samy, stane se něco hrozného, tím si byl jist. Chtělo by to, se nějak pojistit, něco, co by ho před ním uchránilo. Prosím tě, neuchránil by tě ani atomový úkryt, sklesnul až téměř zaplul pod lavici. Tohle nemělo cenu. Nemá se mu jak bránit, a snad možná že ani nechtěl, ale.. Bla bla bla.

Vypálil ze školy dřív, než si ho Naoto odchytil a zamířil rovnou do obchodu s potravinami. Chodil od regálu k regálu, hledajíc jednu užitečnou věc jménem…

„ČESNEK!“ zavřeštěl nadšeně. Strnule hleděl na ostatní zákazníky, jenž se na něj dívali jako na blázna. Nervózně se usmál a zmizel mezi regály. „Co to s tebou je, Keve… Nikdy ses takhle nechoval. TO určitě ten upír..“

„Upír? Mluvil tu někdo o mě?“ nevěřícně se otočil, česnek strkajíc si za záda. Kulil oči na černovlasého muže, co za ním stál, v ruce držel coca colu a na rtech mu hrál úsměv. Nejradši by mu ten česnek hodil do obličeje teď, ale zatím mu nic neudělal. Jestli se o něco pokusí v knihovně, tak mu to pěkně vytmaví. Sakra, že mu to nedošlo hned. Tohle není obyčejný upír, ale upír stopař nebo co.

„Kam se hnu, tam si taky, proč?!“ vypálil na něj . „Jak, jak to děláš, Naoto a vlastně proč?! To mě nemůžeš nechat chvilku napokoji?!“ Naoto na to jenom zavrtěl hlavou a chtěl se usmát. „Ne, ne a ne! Jestli se ještě jednou zaculíš…. Varuju tě,“ mířil na něj zdviženým prstem, jako varovné gesto. Upírovy rty se stáhly do přísné linky, bez úsměvu, oči se mračily a Kevin dostal malý strach. Nahnul se k němu, tak, jako mnohokrát před tím.

„Jestli chceš něco dělat s tím česnekem, co schováváš za zády, měl bys vědět, že to nebude fungovat.“ Kevin v hlase rozpoznal drobnou stopu vzteku, kterou se upírovi nepodařilo zakrýt. Po té se chladně otočil, zaplatil colu a zmizel z krámu. Kevin stál jako opařený, na místě, bez hnutí, s lehkými výčitky svědomí. Možná k němu mohl být milejší, ale on ho prostě děsil. Něčím. Neděsil ho fakt, že je upír, ale asi to, co by mohl způsobit. Jak by ho mohl zranit, nebo hůř, jak by se do něj mohl Kevin  zamilovat. Páni , jak si můžeš být jistý, že si gay?, říkal si, když u pokladny platil česnek a dvě lízátka. Jsi absurdní, Keve. Určitě nejsi gay…nejsi gay…rval si česnek do batohu, cestou do knihovny, vedouc rozhovor sám se sebou. A třeba taky jsi gay, když se ti líbilo, jak tě líbal a tak. Jenže na druhou stranu, to mohlo způsobit něco, co on vyslal, třeba vypustil nějakou látku, která ti vlezla do hlavy nebo ..nebo…fajn, jsi gay, svěsil smutně hlavu. Udělal znovu krok vpřed, když ho někdo strhnul za batoh dozadu. Ramenem narazil do zdi tak silně, až to ruplo a rameno samo vyskočilo. Neubránil se bolestnému výkřiku, který se mu vydral z úst. Po tom všem následovala rána pěstí do obličeje, při které si prokousnul ošklivě ret. Svalil se na zem, mezi kaluže vody. Brýle mu opět slítly z obličeje, takže nemohl nikoho identifikovat, ale pravdou bylo, že si byl JISTÝ tím, že to není nikdo z gangu. Silná ruka ho táhla za nohu někam pryč a ať se snažil jak se snažil, nemohl se vysvobodit. Rukou šátral kolem sebe, aby toho neznámého něčím zneškodnil, ale nikde nic. Útočník, začal vydávat podivné zvuky, téměř jako chroptání a funění. Jeho chytrý mozek začal přemýšlet na celé obrátky. Třeba, to je někdo podobný Naotovi. DO hajzlu, to ožívají všechny hororové knihy??? Nakonec sáhnul po svém batohu, který ležel nedaleko od něj a snažil se vyndat česnek. Ruka útočníka se mu zakousla drápy do kůže, což opravdu bolelo. Konečně se mu podařilo vytáhnout česnek a hodit ho po tom šmejdovi. Očividně to mělo nějaký účel, protože to ono zavřeštělo, pustilo ho to a dost se to navztekalo. I když bez brýlí, sebral batoh a dal se na rychlý útěk. Snad ho vedl instinkt, snad ho vedla myšlenka, že v knihovně bude Naoto a ten ho ochrání, ale jako zázrakem se dostal před knihovnu. Bolestně se rozkřičel na ulici. „JÁ UŽ TOHO MÁM DOST!!!“ pár lidí se po něm otočilo, ale jich si nevšímal. Musel najít Naota. Hned.S povzdechem se podíval na velké těžké dveře. Doufal, že tu dneska neuvíznou, nerad by tu zůstával s ním po tom všem, ale teď potřeboval jeho pomoc. Opatrně, aby ho nikdo z návštěvníků neviděl, procházel mezi různými odděleními a hledal ho. Jenže jako na potvoru ho nemohl najít. Udýchaně se zastavil na místě. Už dál nemohl, strašně to bolelo a na další hledání už neměl sílu.

„Naoto!“ zašeptal zoufale, padnoucí na kolena .Čekal, že tu bude, ale… Vlastně se mu nedivil. Byl na něj zlý, hrubý, i přesto , že mu řeklo, že mu neublíží. Seděl tam, když se během sekundy od zavolání objevil ten, koho hledal. Stál naproti němu s kamenným výrazem. Nevrhnu se k němu tak, jak by čekal. Kevin na něj upřel svoje prazvláštní oči ve kterých se leskla bolest. V těch modrých nebylo rozpoznat vůbec nic. Zdál se ledově chladný. Díval se na něj bez mrknutí oka. Kevin chápal, že se na něj zlobí, ale potřeboval pomoc. Jeho pomoc. „Prosím,“ zašeptal, skloníc hlavu. Byl unavený. Okolo pasu ho objala pevná paže, která si ho zvedla k sobě a dovlekla na pánské toalety. Znovu tam, kde to všechno začalo.

Trochu prudce položil Kevina na zavřenou záchodovou mísu a šel zablokovat dveře, aby je nikdo nevyrušoval. To by jim ještě chybělo. Když cvaknul zámek, opřel se o dveře, dívajíc se na zraněného mladíka. Ten si jeho chování bral k srdci. Cítil se dotčený.

„To jsem toho řekl tolik, že jsi na mě takový?“  stáli od sebe dobrých pět metrů, takže Kevin raději zvýšil hlas. Na dusnu, které se mezi nimi rozšířilo do neúnosných mezí, měli podíl oba dva, ale ani jeden se k ničemu neměl. Kevin se urazil, že se Naoto urazil, kvůli tomu, co mu řekl. Začarovaný kruh. Upír beze slov přešel k lékárničce, která tam po nich zůstala ještě ležet. Vytáhnul z ní další obvazy a desinfekci. Kevin si jednou rukou držel vykloubené rameno, s pohledem upřeným do země. Proč by se měl na něj dívat, když o to ani nestojí? Naoto si před něj kleknul a jedním trhem mu roztrhnul nohavici od uniformy. Na lýtku měl čtyři „dírky“ od drápů, jak ho to NĚCO táhlo po zemi. Bez jemnosti mu ránu začal omývat. Naštěstí Kevin věděl, co za bolest ho teprve čeká, takže se psychicky připravoval. Nešetrné čistění přetrpěl jenom sem tam s nějakým vzdychem. Naoto mu nohu pevně obvázal, všechno za dusivého ticha. Kevinovi do obličeje stoupla rudnoucí barva, když se mu Naoto upřeně podíval do očí. Věděl, co teď nastane. Nahazování ramene. Počítal, že to Naoto udělá s velkou radostí. Ach jo, povzdechnul si, raději pevně zavřel oči. Téměř se ho ani ještě nedotknul a Kevina už to zabolelo.

„Bude to bolet.“ Otevřel oči při jeho slovech, ale v ten moment to Naoto udělal. Zařval by jako poraněné zvíře, kdyby jeho křik neztlumila upírova ústa. Líbal ho něžně, jemně, s rukou ve vlasech, která ho chlácholivě hladila. Kevinovi se bolestí dělali mžitky před očima. Naoto se snažil odvést jeho pozornost od bolesti, ale bylo mu jasné, že se mu to nepodaří. Tahle zranění bolí jako čert, o tom se sám několikrát přesvědčil, když byl malý. Přestal ho líbat a místo toho ho pevně objal. Kevin byl za to neskutečně rád, protože jeho blízkost mu dodávala zvláštním způsobem sílu, kterou potřeboval. Proto věděl, kam jít. Jeho tělo ho samo navádělo. Jednou rukou pevně sevřel ona svalnatá záda a co nejblíže se k němu přitisknul. „Šššš, to bude dobré,“ uklidňoval ho Naoto jemně. „Bude to zas dobré.“  Líbal ho na krk, mezi zuby stiskával rozehřátou kůži a na jazyku cítil, jak se jeho tělo chvěje. Částečně bolestí, částečně díky kousnutí? Líbilo se mu, jak se k němu tisknul. Vlastně mu dost zalichotilo, když hledal zrovna jeho. Mohl mu pomoct kdokoli, mohl si zavolat sanitku, ale on běžel rovnou sem. Pousmál se.

Kevin se k němu pořád tisknul, ale bolest z ramene naštěstí ustupovala. Připadal si, jako po těžké fyzické práci. Dýchal zhluboka a dlouhými nádechy. Odtáhnul se od něj s pohledem upřeným na svoji ruku. Díval se na prsty na ruce a zkusmo s nimi pohnul. Povedlo se. „Vidíš? Říkal jsem, že to bude dobré.“  Pohladil ho po vlasech, s úsměvem na rtech. Kevin se na něj strnule díval. Hleděl mu střídavě na rty, střídavě do očí.

Stoka v tunelu odporně páchla a sem tam v ní proplavala mrtvá těla drobných živočichů. Poklopy od kanálu prosvítalo odpolední slunce, jež vytvářelo kuželi světla ve tmě. Stokou se cosi prohnalo, směřujíc hlouběji do rozlehlých stok pod celým městem. „Byl to jednoduchý úkol, který si nesplnil.“ Pronášel hluboký melodický hlas, jenž se v tunelu ozýval společně se svou ozvěnou. Snažil se před tím utéct, ale zranění očí byla moc velká, než aby se podle nich mohl orientovat a smysly byly oním pachem úplně vypálené. Kusy masa, jež z něj odpadávaly, byly jako drobné drobečky chleba. Smrad spáleného masa během jedné minuty jeho pohybu ve stokách, zamořil celý prostor. Leckterému by se udělalo dosti špatně, ale jeho hnal pud sebezáchovy. Nechtěl podlehnout pánovu trestu, který v případě zklamání znamenal smrt. Ovšem neměl žádnou šanci utéct vzteku svého pána. Všemi póry na těle cítil blížící se přítomnost vůdce. Klepal se strachem, jestli se tak dala nazvat jeho bázlivost. Snažil se ztratit se mu ve spletitých chodbách, ale byl blíž a blíž. Něco mu zatarasilo cestu takovým způsobem, až byl odhozen několik metrů dál. S bolestným zavrčením se snažil zvednout, ale náhlý tlak na hrudi mu to neumožňoval. S hlavou pod vodou zahlédnul skrz hladinu nesmlouvavé chladné oči, které mu vehnaly nepřirozený strach do těla. „Za to tě čeká smrt.“ Tunely se v ten moment ozval odporný , bolesti plný výkřik, jenž zaslechli i někteří chodci nahoře. Raději dělali, že ho neslyší a šli dál. Bylo lepší se nemíchat do cizích problémů.

Stanul nad mrtvý tělem, ze kterého po proudech odtékala krev, mísící se  s vodou ve stoce. Zhnuseně se nad tím mračil a ještě zhnuseněji se tvářil, když z kusů oblečení sesbíral to, co ho popálilo. Čichnul si k němu a hned na to to z hrdelním zavrčením odhodil co nejdál. V očích se mu vztekle blýskalo, čistá žíla vzteku. „Česnek.“ Otočil se do temné uličky.  Během sekundy po něm nezůstalo nic, než krvavé drápy, zaryté v silné stěně odpadních stok.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Yoku, 12. 9. 2011 0:36)

Nějak jsem si až teď všimla těhle posledních dvou dílů...
Kev je roztomilej a strašně mě zajímá co se mu stalo v minulosti ^^...
Moc se těším až zas někdy přidáš další dílek *-*

...

(Miya, 9. 2. 2011 23:11)

jsem tu opet ja se svym dlouhatanskym komentarem :D
no.... tentokrat zase tak dlouhy nebude, protoze jsem stale jeste nastvana, ze jsi pozastavila vsechny me oblibene cykly....a ani touhle povidkou sis to u me este nevyspravila:P
jinak to byl jako obvykle uzasny dilek :) mela sem takovy ten pripitomely usmev jako vzdycky kdyz dostu nejakou tvou povidku (pripadam si jak idiot ze porad pisu to same:D)
tak uz snad jenom at se ti dari... a uz se tesim na pokracovani :*

...

(Aylen, 1. 2. 2011 23:48)

Moc hezký :) Těšim se na pokračování :)

super

(Noctis, 30. 1. 2011 0:21)

žeby to co bylo na konci byl záporák?? zajímalo by mne co je zac ta rodina tesim se moc na dalsi dil kevin a naoto jsou naprosto fantastycti XD