Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zakázané ovoce 5.část

21. 10. 2011

 

 

 

Raději ho od sebe pořádně odstrčil. Byl moc blízko v jeho osobní zóně a Kevin začínal mít dojem, že by se mohlo stát něco, čeho by možná litoval. Jeho rodiče vždycky říkali, nikdy nic neuspěchat a on se tím bude řídit. Naoto se na něj jenom zašklebil, ale nic neřekl. Asi věděl, proč to udělal. Nepochybně by se s ním vyspal, ale netoužil po nějaké rychlovce, nebo po něčem horším. Když už, tak pořádně v posteli, se všemi něžnostmi, i když…. Pevné chycení  za ruce a naražení na zeď s vášnivým polibkem.. trochu se nechal unést a probral se ze zamyšlení až když mu pod tričko zajela teplá ruka. Svýma ručičkama ho od sebe snažil dostat, ale upír byl neodbytný. Okamžitě ho namáčknul na záchodovou mísu, s obličejem těsně u toho jeho a lehce vyceněnými špičatými zuby.

„Víš, že takhle naháníš hrůzu? Ostatní by se tě polekali.“ vyjádřil nahlas svoji myšlenku, která ho napadla, když ho uviděl. Naoto se lehounce zasmál. Jeho hlas se Kevinovi dostal nepříjemně pod kůži. Opravdu nádherný hlas, který by se dal poslouchat hodiny.

„Naháním hrůzu i tobě?“ opřel si čelo o Kevinovo a upřeně mu zíral do očí. Kevin trochu polknul, srdce zvýšilo svoji aktivitu, ale pomalu zakroutil hlavou.

„Ani ne.“ odvážil se promluvit. Překvapí ho, že je to pravda. Nebojí se ho ani v nejmenším. Upír se k němu naklonil a už už to vypadalo, že Kevina políbí, ale místo polibku na rty, se dočkal polibku na čelo.

„To jsem rád.“ pohladil ho po vlasech a vystoupil z kabinky. „Měl bych se ti podívat na celé tělo, kvůli starým zraněním a musíš mi říct, co že se ti vlastně stalo.“ Kevin za ním nejistě vystoupí a opře se o umyvadlo.

 Při dotecích, které věnuje Naoto jeho tělu, má chuť se rozplynout. I když to občas zabolí, je si vědom, že se ho dotýká naschvál něžně. Drží se umyvadla, aby se mu nepodlomila kolena, oči zavřené a rty lehce pootevřené. Není schopen myslet na nic jiného a ten parchant pod ním si to náležitě uvědomoval. Pravdou je, že po něm neskutečně touží, po jeho těle, duši, srdci, ale i krvi. Snaží se však zvládnout svoji touhu a počkat na chvíli, kdy si o to Kevin řekne sám. A nebylo pochyb, že si o to řekne. Možná už brzy. Do té doby prostě vyčká a to byla vlastnost, která mu opravdu šla.

Zkoumá jeho zranění s pečlivostí. Vypadá to, že se opravdu stará o jeho zdraví. Což se Kevina docela dotklo, protože od základní školy na něj všichni jen kašlali, šikanovali ho a nikdo se mu pořádně nevěnoval. Byl z toho vážně dojatý. Do očí se mu nahrnou slzy, ale statečně je zamrká zpět. „Není důvod plakat.“ Ozve se ovšem Naoto, když se narovná a pohladí ho po tváří. Zacítil ve vzduchu Kevinovi slané slzy a musel se nad tím pousmát. Opravdu fascinující člověk. Nakloní se blíž a nosem se otře o ten jeho. „Máš náhradní brýle?“

Kevin jako v mrákotách zavrtí hlavou. Úplně zapomněl, že při tom útoku o ně přišel. Všechno se pak seběhlo tak rychle a on cítil takovou úlevu, když se dostal k Naotovi, že si na ně vůbec nevzpomněl.  „Pak ti musíme jít nějaké koupit.“ Poklepe si prstem o bradu. „Co bys řekl tomu, že bychom zašli do optiky hned po skončení směny?“ Červenovlásek se zmohl jenom na přikývnutí. Nějak toho na něj bylo moc a došla mu slova. „Výborně.“ Cvrnkne ho do nosu a něžně mu začne ošetřovat zbývající rány. Už ani ne tak svádivě, jako jemně a opatrně, aby ho to nebolelo. Sám by se cítil rozrušený, být člověkem a stát se mu to, co Kevovi.

Ten to všechno přetrpí bez jediného hlesu bolesti, i když je patrné, že krvácející noha ho musí bolet. Ani se nijak nezaobírá tím, že mu upír ošetřuje do krve poraněnou nohu. Momentálně si na to absolutně nevzpomněl. Věřil mu, i když se to zdálo podivné. Člověk věří upírovi. Fascinující

„Tak, a je to.“ Oznámil mu, když ránu pořádně zavázal a jal se uklízet všechny věci, které na Kevina spotřeboval. Mladík se na něj vděčně usmál a udělal zkusmo jeden krok. Podlomila se mu noha, ale nic hrozného to nebylo. Ani rameno už ho nebolelo, což nechápal, ale dobře. V Naotově přítomnosti se vždycky dějí věci, kterým nerozumí. Poslušně počkal, až upír uklidí všechny věci a pak v jeho doprovodu do knihovny, mu řekl vše, co se mu po cestě sem stalo. Řekl mu, jak ho někdo strhnul za batoh do uličky, jak ho táhnul a i to, co cítil a slyšel. Na zrak se v tu chvíli nemohl vůbec spoléhat, protože se mu brýle rozbily.  Po celou dobu ho bedlivě poslouchal a modré oči se čas od času zamračily. Kevin dokončil své vyprávění a trochu zasmušile se zadíval do upírovi tváře.

Vypadal chladně a dost zamračeně, jakoby nad něčím přemýšlel. Kevin se neodvážil narušit jeho přemýšlení a tak jen nehty jezdil po desce stolu a díval se kolem. Sice toho moc neviděl, ale co jiného měl dělat. Už tak se cítil blbě…  Naoto skutečně přemýšlel. Přemýšlel, zda útok na Kevina nemá spojitost s ním. Byla by to až moc velká náhoda, že to stvoření, které na zemi už téměř vymřelo, by napadlo zrovna Kevina a zrovna když šel do knihovny. On na náhody nevěřil, bude si to muset všechno ještě pořádně prošetřit. Podíval se na Kevina, jež roztomile mhouřil oči na své okolí. Bude na něj muset dávat pozor. Tohle stvoření nechodí a samo a jelikož zklamalo svého pána, přijde si pro něj někdo jiný. To znamenalo, že u něj bude muset být pořád. V očích se mu bleskne pobavením. „No, alespoň se ti k něčemu ten česnek hodil,“ pronese s tichým smíchem, aby to celé nadlehčil. Podařilo se. Červenovlásek se lehce začervená a skloní hlavu. Naoto mu rozcuchá hlavu a zvedne se. Pro teď je v bezpečí a oba se musejí věnovat tomu, proč jsou tady. Měli by pak zbytečné problémy, tedy alespoň Kevin, který tu je za trest.

 

Přesně jak slíbil, hned po „práci“ se Naoto sebral a ruku v ruce vyrazil s Kevinem do optiky. Kevin byl zpočátku v rozpacích z jejich dotyku, ale uvědomil si, že by se asi ztratil, protože teď už neviděl ani na krok. Nastal totiž večer a bez brýlí byl strašně zranitelný. Proto se ho po chvíli rozhodl držet jako klíště a kolikrát šel se zavřenýma očima. Mělo to stejný výsledek, jako chodit bez brýlí. Naoto si to náležitě užíval a víc si ho k sobě přitisknul. Naštěstí se po nich nikdo nedíval, takže cesta proběhla poměrně v klidu. I když byl už večer, v některých optikách měli ještě otevřeno, takže to nebyl problém. Kevin si vybral pěkné černé vrtané brýle, které si chtěl koupit, ale upír ho zastavil tím, že mu něco dluží. Kevin absolutně netušil za co, by mu měl Naoto kupovat brýle, ale nehodlal se s ním hádat. Upír ho vždycky nějak usadil, takže radši mlčel a poslušně si od něj brýle vzal.

Nasadil si je na obličej a blaženě vydechl. To bylo ono. Konečně viděl na svět před sebou a to i na Naotův obličej, který se na něj pod pouliční lampou usmíval. Štíhlými prsty s dlouhými nehty se dotkl obrouček brýlí.

„Moc ti sluší,“ pochválil mu je. Říkal pravdu, slušely mu daleko víc, než ty, které nosíval. Kevin se na něj zadívá zpod červených vlasů a přemýšlí, jak by se mu měl odvděčit. Nemůže je přijmout jen tak a nic mu za ně nedát.. ale zároveň, co by mu měl dát? Nervózně polkne, protože ho něco napadne.

„Em, Naoto…mohl bys..“ podívá se na něj, snažíc se neuhnout očima. „Mohl bys zavřít oči?“ je to neobvyklá žádost a on na ni odpoví zdviženým obočím. Ale čím dýl se na Kevina dívá, tím víc je zvědavý, proč chce, aby zavřel oči. Poslechne ho. V tu chvíli si Kevin dodá spoustu odvahy, vyhoupne se na špičky a něžně ho políbí na rty. „Děkuju… za brýle.“ Dodá s rudnoucím obličejem a pevně svírá pouzdro na brýle. Naoto otevře oči, ve kterých svítí… co tam vlastně svítí?

„Není za co.“ Odpoví a nabídne mu ruku. Kevin se nervózně rozhlídne kolem a pak znova na Naota, ale ten se jen vyzývavě usměje a rukou pohne. Trochu nervózně, ale přece jen, vloží svojí ruku do jeho a nechá ji stisknout. Zrudne ještě víc. Kdo by to byl řekl, že se s ním bude vodit za ruce. Ještě takhle večer. Snad je neuvidí někdo ze školy, to by byla katastrofa. Tím se však trápil jenom Kevin, Naotovi to bylo absolutně jedno. Byl rád, že ho zase může držet a že mu to dovolí. „Víš, Keve, musím ti něco říct,“ promluví po dlouhé době ticha Naoto, když zrovna míjejí řadu obchodů s oblečením a šperky. Kevin se podívá na vyššího muže s otázkou v očích. Nao se dívá před sebe a víc stiskne Kevinovi ruku. „Vzhledem k tomu, co se ti stalo, neměl bys teď zůstávat sám.“

„Co tím myslíš?“ konečně se zastaví a podívá se mladšímu do očí. Odráží se v nich nechápavost a ani s emu nediví. Nic mu nevysvětlil a zřejmě by měl.

„No, bylo by to pro tebe nebezpečné. Víš, já si myslím, že to nebyla náhoda a ten útok byl na tebe plánovaný.“ Nechápavost vymění překvapení. Proč by Naoto došel k takovému závěru?

„Proč by ho měl na mě kdo chystat?“ Naoto si povzdechne. Teď to nejspíš bude zajímavé. Buď Kevin stáhne ocas, nebo se tomu postaví čelem. Zhluboka e nadechne, aby mu odpověděl.

„Inu, nejspíš proto, že tě viděli se mnou. A viděli tě se mnou často. Já, nevím kdo a ani proč, ale myslím si, že je to kvůli mně. Proto, nechci tě nechávat o samotě, Kevine. Mohlo by se to znovu opakovat a to-“ zmlkne, když mu Kevin přitiskne prsty na pusu. Hledí do těch nevyzpytatelných očí a čeká, co z něj vypadne. Ten chvilku přemýšlí nad tím, co mu to vlastně řekl. Jdou po něm kvůli němu? Vždyť jsou jen kamarádi a.. no, dobře, jiskří to mezi nimi, to se nedá popřít, ale vždyť je to jen kluk, který viděl jeho rány, který ho bránil před těmi idioty ze školy a který se mu svěřil s tím, že je to upír a.. nic víc mezi nimi není.. Až na tu přitažlivost, zašveholí jeho vědomí, které rázně umlčí.

„Naoto, máš podezření, kdo by to mohl být?“ muž naproti pomalu přikývne.

„Ano, mám.“ Kevin se na něj vřele usměje a nakloní se k němu. Vtiskne mu polibek na tvář.

„V tom případě ho vypátrej, ale já, zůstanu tam, kde jsem a sám.“ Rozhodne se pro tento krok. Nebude kvůli tomu měnit svůj život.

„Ale,“ chce s ním ostře nesouhlasit, avšak je zase umlčen Kevinovými prsty.

„Umím se o sebe postarat, Naoto, neboj se. Pokud se něco stane, jsem si jistý, že ty u mě budeš dřív, než to bude vážné.“ Nechápe, proč se bojí přijmout Naotovu přítomnost. Bylo mu hned jasné, že Naoto narážel na to, že by u něj spal. Tím pádem by spolu byly od rána do večera a to se Kevinovi prostě nelíbilo. Ne z těch důvodů z jakých si myslel, ale prostě ho tam nechtěl. Ještě ne. Nebyl připravený na neustálou přítomnost někoho, z koho přímo vyzařuje náklonnost k jeho osobě. Pousměje se na něj, zamává mu a odejde domů. Nechá ho tam stát jako přimraženého, ale ví, že pro něj samotného je to nejlepší. Měl strach, že se to bude opakovat, ten útok, ale.. prostě chtěl být sám..

 

„Tvrdohlavec,“ zanadává potichu, dívajíc se na vzdalující se záda. Sám se nakonec otočí a vydá se domů. Do rodinného domu, kde začne pátrat po viníkovi, který by za to všechno popřípadě mohl. Že by jeho rodina chtěla tak moc chránit jejich existenci, že by byla schopná zabít i toho, který o tom téměř neměl ani potuchy? Jistě, věděl o Naotovi, ale o žádné jiné existenci, i když si to mohl domyslet. Byla by blbost předpokládat, že by si to Kevin nedomyslel. Není hloupý, ale zase je dost chytrý na to, aby o jejich existenci pomlčel. Už jenom proto, že to mezi nimi tak vře. Pousměje se. Dopadlo to úplně jinak, než jak předpokládal. Vzal mu vítr z plachet, to jednoznačně.

Nastoupí do metra. Rozhlédne se po lidech. Je jich tolik, téměř jako kobylek. Stále se rozmnožují, postrádají hrdost a čest. Alespoň většina. Stoupne si ke dveřím a pozoruje dění okolo. Téměř po pěti minutách si uvědomí, že lidi kolem sebe s rovnává s Kevinem. Jejich vzhled, pach, všechno. A s úsměvem se shodne na tom, že NIKDO v metru se nemůže rovnat Kevinově osobě a hodnot. Nikdo. S úsměvem nad sebou zavrtí hlavou. Asi už se zbláznil.. „Nebo si se spíš zamiloval,“ utrousí napůl úst a vyjde z metra.

S rukama hluboko v kapsách se vydá domů. Moc se mu tam nechce, ale potulovat se v tomhle počasí, to taky není ono. Zastaví před moderní, velkou vilou a znechuceně se zašklebí. Kdyby nemusel, už by tady dávno nebyl… vlastně, co ho tu drží? Lednice plná krve? Tu si může obstarat sám. I bez nich. S povzdechem vytáhne klíče a odemkne. Dýchne na něj chlad a neosobní prostředí. Přestože je jeho matka zběhlá v umění a v knihách, jejich dům je strohý, horší než márnice. Vila má tři patra každé patro patří někomu jinému. Jemu občas přijde, že je to rozdělené podle věku, ale nestěžuje si. Také tu je velký obývák, otcova pracovna, obří kuchyň, kde jeho sestry tráví hodně času, bazén, vířivka, dole mají laboratoř, jelikož jeho bratr se snaží přijít na způsob zdokonalování lidské krve. Podle něj má totiž strašnou příchuť a nedá se pít..

„Jdeš pozdě.“ Chladný hlas za ním naplní celou místnost. Nemusí se ani otočit, ví, že za ním stojí Risol, jeho matka. Pokrčí rameny.

„Pracoval jsem.“ Rychlé kroky se k němu těsně přiblíží a chladné ruce si ho k ní otočí. Zahledí se na něj přes chladné zelenkavé kočičí oči. Lehce zavětří. Naoto stojí naprosto klidně a vyrovnaně, nevidí důvod, se jí bát, i když je Risol na velmi vysokém postavení mezi upíry. Upírka se znechuceně zamračí.

„Jsi jím cítit.“ Zasyčí a spustí ze syna ruce. Dívá se na něj tvrdě a on jí pohled oplácí. Už dávno ji nepovažuje za svou matku. Nikdy pro něj nic neudělala, ani ho téměř nechránila. Všechno se musel naučit sám, nebo se svými sourozenci.

„To není tvoje věc.“ Odbyde ji a vydá se nahoru, do svého pokoje. Klíč od něj si nosí neustále u sebe, aby se mu do pokoje nikdo nedostal. Cestu mu však zastoupí hlava rodiny.

„Že to není naše věc? Tak to se pleteš, chlapče.“ Je v pokušení si nahlas povzdechnout a protočit oči. Jakoby to nečekal. Pokaždé, když přijde domů, čeká ho něco podobného. Ale dnes je ve vzduchu cítit podivná atmosféra. Zamračí se. Neodvážil by se jít proti otci, ale jestli bude muset. Podezření v něm začne víc stoupat. „Kolikrát jsme ti říkali, že lidi jsou jenom na hraní a potravu. Pokud neděláš ani jedno, měl bys ho zabít! Taková jsou pravidla!“ pronáší zapáleně otec. Zavrtí hlavou.

„Já se těmi stupidními pravidly neřídím a nikdy řídit ani nebudu. Jsou otravná a nesprávná.“ Matka e na něj téměř zděšeně podívá.

„Cože?“ teď se otočí na ní. Stojí tak mezi rodiči a jejich nesouhlasnými pohledy.

„Lidé jsou v převaze, ale vám to stále nedochází. Mohou být našimi hračkami, nebo potravou, ale stejně bychom měli mít k nim jistou pokoru.“ Taky to tak i cítí. Opravdu, sice některé lidi nenávidí, ale nic mu nedává právo, v jejich říši, aby je zabíjel. I když mu to přináší jisté potěšení, co se týče těch grázlů, které šikanovali Kevina. Ty by obzvlášť s radostí zabil. Matka si zkříží ruce na prsou.

„To jsme tě tak špatně vychovali?“ zeptá se spíš sama sebe, než jeho. On jí na to ale odpoví.

„To musíte vědět vy. Já jsem podle mě, lepší upír, než vy všichni dohromady.“ Tentokrát už se zaškaredí. Za zápěstí ho chytne chlapská ruka. Pevně ho stiskne, docela to dost zabolí.

„Takhle se s matkou nemluví.“ Chladné otcovi oči ho zle provrtají. Ví dlouho, že tu není vítaný, ale teď je konečně odhodlaný udělat své rozhodnutí.

„Není to moje matka,“ vyškubne se mu. „Ani ty nejsi můj otec.“ Prohlídne si je oba dva. „Nikdy jste nebyly rodiči, které by za něco stáli. Teď, pokud mě omluvíte.“ Bez dalšího slova se vydá ke schodům.

„Kam se jako chystáš?“ Jakoby to nevěděli. Chtějí ho zdržet co nejdéle, nebo se mu to zdá? „K tomu malýmu lidskýmu mláděti?!“ neudrží se jeho otec. Pro všechny v tomhle domě, jsou lidé jenom potrava na hraní. Přesně jak to řekl Risol. Možná až na nejstaršího bratra a nejmladší sestru, ale ti …

„Jo, jdu za ním. S váma už tady nebudu ani minutu, vy pokrytci.“

„Naoto, poslední varování. Buď ho zabiješ, nebo ho zabijeme mi.“ To Naota zastaví v půli kroku. Otočí se na ně, v očích výraz, který tam nikdy v životě neměl. Matka o krok ucouvne.

„Pokud mu jen zkřivíte jediný vlásek na hlavě, čekejte moji odezvu, drazí rodiče.“ Pohrdlivě jim smekne imaginární klobouk a už definitivně se vydá k sobě. Vzteky celý hoří a nejradši by nechal svému upířímu já, aby se někde vyřádilo.  Zatne zuby a špičáky si prořízne spodní ret. Zakleje. To je fakt paráda.

Vtrhne do pokoje a vytáhne velkou tašku ze skříně. Klid neklid, nastěhuje se ke Kevinovi. Stejně bydlí sám, tak co. Aspoň  na něj bude moc dohlídnout a tak. Zastaví se. Docela se těší na jeho výraz, až mu otevře dveře a uvidí ho tam stát. Určitě ho nevyhodí, ale je vážně zvědavý, co na to řekne. Usměje se a pokračuje v balení. Zabalí si všechno, co mu patří. Oblečení, knihy, CDčka a některé památeční předměty. Elektroniku. Nic tady těm škrtům nenechá, jedině…

„Takže vážně odcházíš,“ otočí se na staršího bratra, který se ležérně opírá o veřeje dveří. Dívá se na něj očima, které si mění barvu podle nálad a teď v nich záři tmavě modrá. Pousměje se.

„Jo, už to tu nemůžu vydržet, Luciane.“ Pokyne mu, ať jde dovnitř. Bratr tak učiní a zastaví se až u jeho postele.

„Víš, matka je z toho na prášky.“

„Dovedu si představit. Dobře jí tak.“ Utrousí potichu, ale Lucian to zaslechne. Zasměje se.

„Doufám, že se čas od času ozveš, bráško. My, s Carmen, budeme při tobě vždycky stát, to víš. Tak se neboj se s námi někdy v budoucnu spojit, jasný?!“ vztyčí před něj prst a zatváří se výhrůžně. Naotův pohled zjihne. Oni dva mu budou opravdu chybět. Statečně se zasměje a pevně bratra obejme. Zaboří mu hlavu do ramene, protože je o hlavu vyšší než on sám.

„Doufám, že ti za to stojí, malý bráško.“ Zašeptá mu do ucha. Pak mu pokyne rukou a vypaří se jako pára nad hrncem.

„Jasně, to si sakra piš, že stojí.“ Pronese do prázdného pokoje.

 

Po cestě domů si trochu pobrukoval. Cítil se šťastný i přes tu nemilou přízeň osudu a zranění na těle. Nové brýle na nose ho těšili a nebývalá Naotova pozornost se mu taky líbila. Taky si za to několikrát během cesty vynadal. Jenže… nemá i on právo na to, být šťastný? Vždycky si myslel, že je na světě sám, protože mu to všichni a všude dokazovali. Každému byl lhostejný a nikdo se o něj nezajímal. Až na Naota. Mladého, přitažlivého, smyslně mužného upíra ze stejné školy, který dává jasně najevo, jak velký má zájem o jeho osobu.  Zavrtí hlavou. Dřív by se mu to zdálo nemožné, ale nyní…

Něco za ním zašramotí. Zaslechne to a otočí se. Dokonce se i zastaví a prohlédne si vylidněnou ulici. Nikdo, kromě něj, tu není a tak mu to přijde vcelku divné. Srdce se mu rozbuší, když si vybaví zážitek z dnešního odpoledne. Byl bláhový, že chtěl jít domů sám. Venku mrzlo, vypadalo to, že bude sněžit, byla tma jak v hrobě a on poslal jediný svůj doprovod domů. Já idiot, vynadal si znovu a víc se zachumlal do kabátu. Značně nervózní přidal do kroku a na nic nečekal. Je možné, že měl nakonec Naoto pravdu? Jde o něj? O jeho život? Zavrtí hlavou. Nesmysl. Nikomu vadit nemůže…možná.. nejspíš.. znovu se ozve křupnutí a to už Kevin málem nadskočí. Už aby byl doma.

Když na dohled vidí svůj domov, značně se mu uleví. Ještě pár kroků a bude doma v bezpečí svého bytu. Jenže ho někdo prudce chytne za ruku a škubne s ním ke stěně nějakého baráku. Dotyčnému je absolutně jedno, že jsou na ulici a může je kdokoliv vidět. Chce se po něm ohnat, ale zarazí se. Zjistí, že hledí do chladných rudých očí a smějí se na něj kruté rty, jež odhalují dlouhé špičáky. Zamrazí ho.

„Jdeme k tobě domů, dělej.“ Zasyčí ona osoba, nebo co to bylo. Nebyl schopný mu odporovat a tak se jen nechal vláčet ke svému bytu a následně i do něj. Modlil se, aby se tu znovu objevil Naoto a myslel na jedinou věc… jaký byl idiot.

 

 

 

broken_glasses_by_nhazj.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Aylen, 25. 10. 2011 23:58)

Super, moc se mi líbí, jak píšeš, těšim se na pokračování :))

..

(Noctis, 22. 10. 2011 10:42)

no jsem momentalne otrochu v pasti takže si musim přečíst předešlý díl XDXD hmm zajímavé copak to bude za upíra, no jo rodinu si člověk nevybíra