Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. Nové posili

16. 3. 2013

 

 

 

Povinnost? Určitě. Radost? Víceméně. Něco jako pravidelné krmení, dodávající jejich tělu sílu a moc.  Nezbytná věc, jíž čas od času bylo nutností poctít každého z nich. Nutností, povinností-přáním. V jejich bezchybném životě s jejich shellan, jako stín ve šťastné záři jejich partnerství, jedno  období, kdy museli své rty, jazyk, zuby, své pohlavní orgány  vnořit do bytostí pro ně stvořené. Dny, kdy všechna vázaná pouta k shellan, šla stranou. Dny, kdy to bylo nezbytností pro jejich přežití..

„Vyvolené měly v tomhle jistou výhodu. Byly pro své postavení uctívané. Byly jim vystavěny chrámy, možnost žít ve světě Stvořitelky, v útrobách svatyní bílých jako mramor. Vlastně, nyní barevných, díky Phuryho rozhodnutí stát se primalem. Oni byly pro toto postavení milované. Žily jen proto, aby mohly Bratrstvu, speciálně vyšlechtěným plnokrevným bojovníkům, nabídnout svou žílu. Aby je mohly nakrmit a posléze, posléze s nimi mít sex. Nebo jim pomoci projít proměnou, kterou si projde každý petrans, než se z něj stane muž válečník.“

„Pche, kecy.“ Ozvalo se z rohu pokoje znechuceně. Zajela do něj tmavohnědýma očima. Dalších deset párů ji následovalo stejným příkladem.

„Mohla bys nevyrušovat, Roxan?“ poprosila ji s očima upřenýma do pobavených světle žlutých. „Snažím se ty děcka něčemu přiučit.“ Odporovala brunetka sedící ve velkém prošívaném ušáku, s ošoupaným čalouněním. Upírala svůj hněvivý pohled do ironického pohledu Roxane.

„Prosím tě, Vyvolené nejsou nic jiného než-“

„Uši.“

„-kurvy, které dychtí po tom, aby se v jejich ó zbožném lůně, smočil pěkný kus-“ Roxane přistál na hlavě těžký bavlněný polštář. Děti si na povel ucpaly uši, aby neslyšely Roxaniny sprosťárny, které, jakmile se téma dotklo Vyvolených, nebraly konce.

„Shut-up, Roxanie. Drž, sakra, klapačku před těma dětma.“ Mračila se mentorka, připravená po Roxane skočit a umlčet ji. Jenže Roxane se tvářila tak, jak se tvářila a tak klepla vysokými podpatky do dřevěné podlahy. „Tak, pro dnešek končíme, holky.“ Děvčata kolem patnáctého věku života se zvedla ze země, kde seděla a bedlivě poslouchala. S hlubokou úklonou, jež vzdávaly čest svému mentorovi, se uklonily, a odešly pryč. Bruneta čekala, až odejdou a pak si zaklepala na čelo. „Máš ty vůbec zdravý rozum? Co tě to proboha napadlo? Takhle se vyjadřovat o Vyvolených-“

„Kurvách.“

„..ze světa mimo ten náš!“ Vstala z křesla a uhladila si klopy učitelského roucha. To se sestávalo z ošoupaných džínů, vytahané modré kostkované košile a dlouhém černém těžkém plášti s kapucí. „Jistě, každý má na ně svůj názor, ale sakra, nekaž mi třídu. Snažím se z nich vychovat vhodné kočkodlačice, tak mi do výchovy nekecej, nebo tě z hodin vykážu!“

Možná by pokračovala dál, kdyby se velkoplošné zrcadlo umístěné přes jednu celou stěnu místnosti, nezavlnilo a neobjevila se v něm plavovlasá žena, menšího vzrůstu, s prasečí kostí v ruce a krví v pravém koutku rtu. „No skvělý, tys tu chyběla.“ Protočila očima a upadla zpátky do křesla.

„Copak, těžký den, Naku?“ teprve až pak její oči zaregistrovaly Roxane a Nakuino roucho. „Aha, výuka nedopadla tak, jak měla.“

„Ona mi je naprosto kazí!“ Roxane dala jasně najevo, co si o celé té věci myslí. Zvedla prostředníček. Naku na oplátku pozvedla horní ret a zasyčela.

„Jen říkám, že mluvit o Vyvolených jako o něčem zbožném je..“

„Naprosto hodné zatracení a znesvěcení.“ Dokončila za ní Luna a prasečí kost, nyní už ohlodanou, odhodila nikam mimo jejich dohled. Roxane na ni poukázala prstem.

„Vidíš? I ten čokl už ví, co jsou ty čubky zač. Omlouvám se.“ Utrousila, když si uvědomila, že Vyvolené nazvala čubkami. Naprosto si ale nebrala Lunino nebezpečné zavrčení.

„Bože, jak já tě můžu mít v týmu.“ Zavrtěla Naku nevěřícně hlavou a promnula si spánky. V poslední době toho bylo nějak moc. Až příliš… „Co vůbec v kolonii?“

Luna se posadila v téměř identické místnosti, jako byla ta, ve které se nacházela Naku s Roxane, až na to, že byla v odlišných barvách. Uspořádání nábytku však bylo naprosto identické, jejich dimenze se zrcadlili, ale jen v tomhle podivném spojovacím zrcadle, které tu stálo už z dob, co si Naku pamatovala. A že to bylo sakra dlouho….

„Inu, Rehvenge si tu drží obstojné postavení. Sympathi si ho váží a poslouchají, v jistém slova smyslu. Zjednodušeně, nechtěla bych ho vytočit.“ No, přinejmenším, alespoň tohle bylo dobré znamení. „Dostalo se k mým uším, že Omega rekrutuje jako o život.“

„To je pravda.“ Roxane si projela světle růžové vlasy. „Potřebuje víc lidí, nabírá je na Manhatonu. Zřejmě. Chce dostat Bratrstvo na kolena, jak se zdá.“

„Můžeme jen doufat, že se mu to nepodaří.“ Naku vstala z místa, kde seděla a odešla z místnosti. Zanechala tak Roxane s Lunou o samotě. Což vyvolalo stísněné ticho, doprovázené občasným vzdechnutím.

…….

O půl roku později

Ať se to seběhlo, jak chtělo, stalo se to a nebylo zbytí. Nebylo cesty zpět. Člověk se musí přizpůsobit tomu, co ho potká, ať už to je co chce. Upřímně, nejradši bych si prokousla zápěstí, ale to by mělo stejný účel asi jako říct Roxane, aby si na sebe vzala roucho Vyvolených.

Vzala jsem do ruky ručník, jehož měkkost byla tak neuvěřitelná, až bylo stěží uvěřit tomu, že ten ručník vážně tak měkký je. Seskočila jsem z běžícího pásu a otřela si zpocenou tvář. To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Dát si do těla. Rozpumpovat žíly, rozproudit krev- zjistit, že jsem pořád naživu, i když jsem se uvnitř cítila mrtvá. Kapičky potu mi stékaly přes žlábek mezi prsy, až pod lemem sportovní podprsenky a vpily se do lemu sportovních kalhot. Budu se muset i vykoupat.

„Teda, ta tvoje psina je cítit na míle daleko.“ Nakrčila jsem nos, když jsem jí ucítila. Vydávala tak zřetelný pach, který se skoro podobal tomu, jež vydávali Bezduší.

„Stejně jako tvoje kočičina. Jeden by si to hned spletl se čpavkem.“ Vrátila mi hned úder zpět a já se musela usmát. Vyšla jsem z perfektně zařízené tělocvičny s posilovacími stroji a hodila si ručník kolem krku. „Dnešek bez pochyby lepší být nemůže.“ Kývnula jsem Luně, která vycházela z protější místnosti. Měla v ní svojí několikátou hodinu, aneb, jak se stát správným psem. Georgovi se to muselo náramně líbit. Zašklebila jsem se při pomyšlení, jak se hřívnatý retrívr s dokonale trojúhelníkovitýma ušima musel tvářit. Dusot, který byl zprvu sotva patrný, ale čím dál víc sílil, zaplnil moje i Luniny uši. Podívaly jsme se po sobě. „No, noc asi teprve začala.“

„Kde jsou Luna a Naku?!“ zahřměl hluboký majestátný hlas, který byl schopný rozvibrovat i podzemní doly.

„Tady.“ Ozvaly jsme se najednou z veřejí do královi pracovny. Přítomní Bratři se na nás podívali. Ano, upocené, neumyté, s lesklou pletí a rozcuchané, jsme mezi obrovskými Bratry, připravenými do boje, musely vypadat trochu…komicky. I když, Lassiterovi jiskřící oči bez duhovky, říkaly něco naprosto jiného. A když jste se zaměřili na pach v místnosti, vycházející z vázaných mužů- byly to jen moje dohady, nic víc. Wrathovo silné obočí na chvilku zmizelo za panoramatickými brýlemi. Když se zase objevilo, zdálo se, že král je smířený se situací v jeho pracovně. Ovšem, počkat. Žádná situace nenastala, takže…

„Výborně. Když jste tady, ehm, tak můžeme začít.“ Luna za sebou zavřela dveře, takže jsem musela postoupit blíž do místnosti. Už tak tam bylo přecpáno šlachami a svaly napnutými k prasknutí. Pomalu jsem si neměla ani kam stoupnout, ale zdálo se, že právě to byl Lunin záměr. To psisko jedno zablešené.  „Je nezbytností probrat další plány, co se týká výcviku vašich rekrutů.“ Promluvil král s rukama spojenýma pod bradou. Výborně. Všechny oči v místnosti se na nás znovu upřely. Posunula jsem se trochu stranou, aby mohla jako první začít mluvit Luna.

„Inu. Moji rekruti, štěňata. Zdaleka nejsou připravena na boj. Musela bych je připravovat v naší dimenzi.“ Lehce nervózně přešlápla, upravila si lem krátkého trička. „Nezlob se, Wrathe. Vaše vybavení je-špičkový, ale pro mě a moje štěňata prostě nestačí. Kdybych se s nimi mohla vrátit ke kolonii sympathů, mohla bych líp-“

„Zamítá se. Nemůžeme o tebe jen tak přijít. Štěňata tam pošli, ale ty musíš zůstat tady. Při tak zvýšeném počtu bezduchých v Caldwellu je nezbytná každá pomoc.“ Tím byla Lunina námitka jasně smetena ze stolu a dál už nebylo co probírat.

„A tvoje koťata?“ rýpnul si nikdo jiný, než Rhage, a namířil na mě malinovým lízátkem. Typický. Líbezně jsem se na něj usmála. „Moje, koťata.“ Upřela jsem zrak na krále. „Mají tu výhodu, že už jsou připravená. Kočkodlaci jsou v tomhle trochu mrštnější a vzhledem k tomu, že jsem je učila už dávno před tím, než Luna dostala příkaz vytvořit svoji formaci, tak jsou de facto hotový. Ale myslí, že by se od nich mohla štěňata něco přiučit.“ Zavrčení, které proletělo prostorem, nepatřilo ani jednomu z Bratrů. Položila jsem dlaň na Lunino ploché břicho, stažené vrčením. „Tím nechci urazit tvoje vůdcovské dovednosti, drahá, ale  jak si sama řekla. Štěňata tu nemají prostor. Moje koťata jsou hotová. A to v takové míře, že jsem schopná říct, jaké bude stát po boku  jakého Bratra.“

„A doporučuješ jim k ruce dát jedno z Luniných štěňat.“ Ozval se Butch od okna, kde si pohrával se střapci od těžkého závěsu.

„Ye.“ Přikývnula jsem na souhlas. V místnosti to souhlasně zamručelo.

„Nemyslím si, že by to byl špatný nápad. Aspoň se psiska a micky naučí spolupracovat.“ Zdálo se, že toho Rhage nenechá. Kdo by se s ním ale přel. Takový Hollywood, jak mu tu říkali, prostě byl.

Jako další se vyjádřil Phury přes hlasitý odposlech. „Já bych to využil. Podle mě to není špatný nápad.“

„Taky si myslím.“ Vishous si ubalil jednu cigaretu. Ale nezapálil. Kvůli Georgovi byla zavedená nová pravidla. Žádné kouření v jeho psí přítomnosti. Což byl pro V, co by pro závislého kuřáka, doslova horor. „Otázkou je, jak se k tomu budou stavět ostatní. Nikdy neviděli kočkodlaky ani vlkodlaky společně bok po boku. Natož, když kočkodlaci patří upírům a vlkodlaci sympathům. V kruzích glymery by to mohlo vyvolat hluboké dohady a nedůvěru.“ To bylo správné opodstatnění. Glymera neuznávala sympathy a kdykoliv nějakého viděli, byl buď deportován, nebo zabit.  Zadržování informací o výskytu nějakého sympatha ve světě lidí, upírů, mimo jejich kolonii, to bylo rovněž trestné. Trestalo se to smrtí, či soudem a následným uvězněním.

Natož pak vlkodlaci. Jakožto spojováni s nimi… „O glymeru se postarám. Zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Ale přeci jen. Luno. Nařiď svým štěňatům, aby se za žádných okolností nepřeměňovala. To zmáknou kočkodlaci.“ Oslovená se uklonila, sestříhané vlasy jí spadly do obličeje.

„Jak si přeješ.“ Wrath se lehce zavrtěl na trůně svého otce.

„Dobře. Naku, ty rozděl koťata podle jejich dovedností k Bratrům. Bude potřeba, aby se všichni zžili dohromady, než vyrazíme do terénu. A udělejte to hned, nesmíme ztrácet ani minutu.“ Obě jsme to pochopily jako vyzvání k odchodu. Jistě, já to měla oficiálně, Luna sice ne, ale obě jsme měly chránit upíří rasu, Bratry. Jaká byla strategie, to bylo jedno. Nejdřív mi, co by pěšáci, snadno obětovatelní.

I když, podle měřítek Bratrstva, rovnocenní partneři v boji proti bezduchým. Žádní pěšáci vyslaní jako odpoutání pozornosti. Ovšem, nemusely jsme být u všeho. Naše, alespoň co se týče kočkodlaků, pouto k Bratrům, bylo vnitřního základu. Cítily jsme, co se chystají udělat a dokázaly jsme se tomu přizpůsobit. U vlků to asi fungovalo stejně.

„Luno.“ Zastavil nás král těsně před tím, než jsem zavřela dveře. „Ty máš jako jediná povolení se měnit.“ Její dvoubarevné oči se zaleskly.

„Jistě.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář