World of crazy Dreamer

Procházel se setmělou Konohou jako tělo bez duše. Eh,jak příhodné přirovnání. On byl víc než tělo bez duše. Byl troska. Odevzdaná troska,která šla přímo tam,kde najde zaručeně smrt. Jen ještě jednou chtěl vidět místo,kde se narodil. Místo,kde ho odsuzovali a pak oslavovali jeho statečnost. Statečnost,ušklíbnul se v duchu. Jakou statečnost. Byl to grázl. Grázl který zradil jedinou osobu,kterou kdy miloval. Jeho nohy samovolně došli k místu,kde spočíval jeho přítel,partner,milenec… láska.

                                              S památkou a věčným žalem vzpomínáme.

                                                                        Sasuke Uchiha.

Kolena se mu podlomila a spadl na tvrdou zem. Z očí se mu řinuly jedna slza za druhou a nehodlali přestat téct.

„Sasuke,“ pronesl do ticha noci jeho jméno. „Sasuke odpusť mi. Byla to moje chyba já. Odpusť.“ Nic víc nebyl schopen říct. Jen tam prostě seděl a brečel.  Už nikdy neuvidí jeho rozzářenou tvář. Neuslyší jeho smích když spolu blbnuli když se nikdo nedíval. Už nikdy neuvidí ty jeho černé uhrančivé oči plné touhy a vášně. Už nikdy neuslyší jeho slastné steny když se spolu milovali. Už nikdy ho neobejme,nepřitiskne k sobě,nepolíbí. Sevřel ruce v pěst. Zabil ho. Zasloužil smrt. Zvednul se a pohlédnul na nebe plné hvězd. Každá jakoby mu říkala běž,zasloužíš si to, musíš to udělat,nemůžeš žít. Z modrých očí stále tekly slzy. Země pod ním zvlhla a on tak zanechal před jeho hrobem stopu. Stopu že tam byl. Naposledy se otočil a pohlédl na hrob,který miloval a zároveň nenáviděl. Pohladil ho očima,pak se otočil a bez jediného ohlédnutí odešel. Odešel k nim. K Akatsuki.

Přišel jim přímo před nos a vůbec se nebránil když na něj zaútočili. Nebránil se,když z něj dostávali démona. Nebránil se,když se mu všichni vysmáli a uráželi ho. Nebránil se  už ničemu. Jen upřel oči do oblohy. Odpusť mi to Sasuke. Prosím odpusť mi mojí pošetilost a mojí zradu.

„Miluju tě, Sasuke.“ Poslední výdech a Naruto se odebral do Nicoty.  Tam kam si zasloužil.