Jdi na obsah Jdi na menu
 


For Miya-A bloody handkerchief of tears- 1.část

30. 11. 2011

 

 

 

Dešťové kapky sklouzávaly po okenních tabulkách zasazených do drahých starých oken s velkou okenní římsou. Tvořily na ní loužičky, ve kterých se odrážely klikaté blesky, jež se hromadně a často, tvořily na nebi. Venku byla už docela zima, a jelikož byl říjen, stromy téměř přišly o všechny své listy. Země byla pokryta vrstvou spadaných listů, co tvořily různobarevnou peřinu. Zem pomalu, ale jistě hnědla, zelená tráva začínala mizet. Šedé mraky téměř nikdy neopustily nebe a slunce bylo neustále schované za jejich neproniknutelnou hradbou. Byl chlad a tma. Pohled na venek byl opravdu depresivní, ale jednomu človíčku to bylo jedno. Ten se choulil v rohu obrovské postele s železnou, půvabně rozvitou pelestí a hlavu měl položenou na kolenou. Na nahé tělo pod teplou přikrývkou, se dotýkal stíny z lampičky, jež byla rozsvícená na vedlejším nočním stolku. Podivné stíny vytvářela i na stěně, ale toho si nevšímal.

 Po hebkých tvářích mu tekly tiché slzy, které se vsakovaly do saténových pokrývek. Peřinu zároveň svíral ve svých roztřesených rukách a nesnažil se slzy zastavit. Nechal je volně téct dolů. Nevzlykal, ani nepopotahoval. Sledoval jejich průhlednost a lesk, při dopadu na tvrdý povrch. Byly to slzy čisté rezignace. Rezignace, která se nyní zmocnila celého těla i mysli. Poznal, že se z té situace, ve které se objevil, už nedá nijak utéct. Ať se snažil sebevíc, ať dělal co dělal, nedokázal odtud utéct. Nedokázal se odsud dostat. Pokaždé ho chytili, potrestali a zavřeli zpět do tohoto pokoje, ve kterém je už půl roku uvězněný. Polkne, na bezvýrazé tváři se objeví nové slzy. Je odkázaný do konce života, být na tomto místě, které sice září luxusem, vymoženostmi a je přepychové, ale pro něj je utrpení, tu být. Nejraději by byl doma, v teple rodinného krbu, který.. který už vlastně není. Není, je zničený. Úplně zničený. Nic z něj nezyblo, jen chladné kameny, které kdysi dávno byly opečovávány teplými plameny.. Povzdechne si, otře si tvář o koleno schované pod peřinou. Nemá to cenu, nemá…

O šest měsíců dříve

Bojoval rukama, nohama, bojoval celým tělem, aby se ubránil těm dvěma chlapům, kteří ho táhli do nějakého auta. Ten večer seděl klidně u televize, jedl čipsy a povídal si s mladší sestrou, když v tom k nim do domu vtrhli nějací muži. Jeho násilím odtáhli a sestru někam odvedli. Povedlo se jim ho zkrotit a on už nedostal možnost se bránit. Naložili ho do auta, dali mu roubík a pásku přes oči a odvezli ho na nějaké letiště. Slyšel odlety a přílety letadel, což ho vyděsilo. Snažil se znovu bojovat, ale byly to takové gorily, že to prostě nešlo. V letadle ho brutálně připoutali k sedadlu. Nevěděl, co se děje, kde je a kdo mu to udělal.  Dokázal myslet jen na to, kam ho vezou, respektive, kam s ním chtějí odletět. Nepochyboval o tom, že pokud se letadlo odlepí od země, už se domů nikdy nevrátí. Další věc, na kterou neustále myslel, byla jeho sestra. Nevěděl, co s ní udělali, jestli to samé co s ním, nebo jestli ji zabili. Netušil a to ho ubíjelo. Vrtěl se, ve snaze si uvolnit pouta, nebo alespoň pásy, ale nic z toho se mu nepovedlo.

„Pokud nebudeš klást odpor, nic se ti nestane.“ Zaslechne blízko u ucha a trhne s sebou. Lekl se. V hlavě si přemítal, zda ten hlas už někdy slyšel, ale ne. Mozek mu jasně říkal, že majitele hlasu nezná. O to víc byl vyděšený. Třásl se úplně po celém těle. Chtěl promluvit, ale místo slov vyšlo jen neidentifikovatelné huhlání. Zpropadený roubík. Odpovědí mu byl pobavený smích, jež se postupně vzdaloval, až úplně zmizel. Šátek nasákl slané slzy. Hlavou mu pořád běhalo, proč. Co udělal, nebo co se vlastně stalo, že ho unesli od rodiny, kterou miloval. Několikrát ho napadlo, zda otec neměl dluhy a neprodal ho, ale jeho otec byl vážený, hrdý člověk. Nikdy by se k tomu nesnížil.. Nikdy..

 

Letadlo přistálo na neznámém letišti, v neznámé zemi. Letěli poněkud dlouho a on vysílením cestou usnul. Náraz na zem ho ošklivě probudil. Srdce mu tlouklo až v hrudi, v uších mu pískalo, sotva mohl dýchat, jak měl stažené všechny vnitřnosti. Lekl se. Napínal sluch, aby cokoliv zaslechl, ale nic. Proto ho ostře překvapily ruce, které mu odeply pásy a popadli za předloktí. Trhnutím ho zvedly ze židle a vláčely z letadla ven. Huhlal, chtěl nějak promluvit, ale pořád měl v puse roubík. Zapomněl na něj. Proto raději ztichl a němě snášel bolest, s tvrdého stisku.

 Na letišti bylo ticho, to jediné byl schopný zaregistrovat, přes svůj zmatek v hlavě. Avšak po několika minutách absolutního ticha něco přece jen zaznamenal. Upoutal ho motor auta. Otevření dveří. Někdo ho pro změnu chytil zepředu, něco řekl a znovu ho vtěsnal do auta. Auto vonělo kůží a doutníky. Vystrašeně, nevědíc, co se s ním děje, se krčil na sedadle. Neodvážil se udělat jediný pohyb, aby případně někoho nevyprovokoval.

„Nemusíš se bát.“ Zazněl naproti chladný hlas. Chlad z toho tónu doslova odkapával, takže ta slova, která neznámý řekl, mu nepřipadala příliš důvěryhodná. Spíš naopak. Varovala ho, aby si dával pozor. I když, svázaný a nevidomí toho moc nesvede. Do teď se k němu ti lidé, kteří s ním takhle manipulovali, chovali hrubě. Neviděl důvod věřit tomu chladnému hlasu, který ho utvrzoval o opaku těch slov. Nadechnul se k odpovědi, ale hned zase vydechl. Přes roubík by mu stejně nerozuměl. „Ach jistě, zapomněl jsem, že máš v ústech roubík.“ Vysmívá se mu. Mladík s sebou cukne. Proč je ten muž tak zlý? Nic mu neudělal.

Znovu se lekne, když se jeho rtů dotknou teplé prsty. Zatahají za roubík a sundají mu ho. Může se konečně pořádně nadechnout. Rozechvělé rty se připraví k mluvení, ale prst na nich je zase zavře. „Nemusíš mluvit. Vím, že posledních pár hodin pro tebe bylo stresových, proto chci, aby ses uvolnil a snažil se uklidnit. Všechno bude dobré.“ Ani tohle mu za nic nevěřil. Neklidně se zavrtěl na sedadle, ale poslechl ho. Nepromluvil. Opřel se, i když křečovitě, o opěradlo. Ve spáncích mu hučelo, hlava ho strašně bolela a strach s nervozitou mu protkávali celé tělo. Chtěl být doma… Musí vědět, co se to děje!

„Kdo- kdo jste?“ odvážil se promluvit. Chtěl znát odpověď alespoň na tuhle otázku. Místo odpovědi mu však přišla velká facka, při které se namáčknul na dveře. Uhodil se do hlavy o okénko.

„Dovolil jsem ti snad mluvit?“ zašeptá arogantně chladný hlas.  Tvář ho neuvěřitelně pálí a štípe. Hlava bolí, je mu zle. Do očí se mu nahrnou slzy, které se okamžitě zhoupnou přes okraj, ale naštěstí je vsákne látka. Proč to udělal? Je svobodná osoba, nemá právo ho uhodit, nebo držet přes jeho vlastní vůli! A navíc před chvilkou tvrdil, že se mu nic nestane a teď ho tady bije? Vystrašený a rozbolavělý se snažil držet vzlyky na uzdě. Statečně to snášel, ale uvnitř, uvnitř byl k smrti vyděšený. Chtěl domů. Ucho mu ovanul jeho dech. Leknul se, očekávajíc další ránu se přikrčil, avšak žádná nepřišla. Místo toho ho něžně pohladil po vlasech. „Mluv jen tehdy, až ti to dovolím.“ Promluví k němu znovu a vtiskne mu polibek na tvář. Cukne s sebou. Co to ksakru je? Nejdřív ho uhodí a pak ho políbí? A vůbec, vždyť je muž! On je taky muž, tak proč..! Neví, co si počít. Je zmatený, vystrašený, ale zároveň vzteklý. Odhodlaný přijít na to, kdo mu to udělal. Kdo zajistil, aby se ocitnul v téhle podivné společnosti. Vztek mu dodá odvahy. Za cenu další facky stejně promluví.

„Co si jako myslíte, že děláte?! Okamžitě mě pusťte! Tohle je únos!“ hlas mu trochu ujede do křiku. Nenechá ale s sebou takhle zacházet. Třese se po celém těle.

Uslyší lehké zašustění a pak ho něco tvrdě chytne za vlasy. Bolestivě mu hlavu stáhne dozadu, pevně ho držíc za vlasy. Zasténá. Krk mu omotají dlouhé prsty s pevným stiskem.

„Nerozuměl si tomu, co jsem říkal? Budu tě muset vycvičit. Jsi neposlušný,“ Při každém slovu mu škubne hlavou, aby mu ukázal, kdo tu má nad kým moc. Vystrašeně polkne, ale nevzdá se.

„Jsem svobodná osoba! Kdo vám dal právo!“ vzteká se dál, snažíc se ignorovat bolest. Stisk ještě zesílí a znova mu trhne hlavou. Horké rty se dotknou jeho ucha.

„Tvoji příbuzní.“ Kdyby neměl pásku přes oči, vykulil by je. S tímto prohlášením však jenom nevěřícně pootevřel pusu. Jeho příbuzní? Co udělali jeho příbuzní, že se ocitnul, ani neví kde? „Na tvou otázku, kterou si teď kladeš, ti mohu snadno odpovědět.“ Ozve se znovu ten ostrý hlas, co způsobuje husí kůži. „Prohráli tě v kartách.“ Olízne mu špičku ucha. „Odporné, že? Hrát o lidský život a navíc ho ještě prohrát, ts ts ts. Smutné.“ Pustí ho a sedne si zpět na své místo. Upírá na mladíka ve své moci pohled. Vychutnává si tuhle chvilku do posledního okamžiku.

Pobaveně, s chladem v očích sleduje mladíkovu reakci. Všimne si, jak se mu chvěje kůže a rty se pomalu semknou do tenké linečky. Ano, jen tak dál. Chtěl vidět jeho zoufalství, strach, beznaděj. Fascinovali ho tyto pocity a rád je na lidech pozoroval. Avšak, tady mu něco překáželo. Znovu se dotkne mladé, hebké kůže. Líbí se mu její sametovost. Pak však rukama zamíří víš a sundá mu pásku z očí. Chce mu vidět do tváře, chce vidět emoce v těch nádherných očí, které tenhle mladík měl.

 Vidí, jak prudce zamrká, když ho do očí bodne světlo. Dlouhé řasy lemují hnědé oči se zlatými blesky v nich. Jsou i lehce zešikmené, ale jen malinko. Opravdu, tenhle mladík je nádherný. Byl by hřích, nevyhrát a nezmocnit se tak tohoto skvostného těla. Ostatní mu ho budou určitě závidět, o tom není pochyb. Nemůže se dočkat, až přijedou domů a on ho hned předvede. Svolá všechny známé a uspořádá velkolepý večírek ve svém impozantním sídle, aby mohl představit svůj nový majetek. Svojí sexuální hračku. Byla by škoda se na něj jen dívat a ubližovat mu, jak měl původně v plánu. Původně. Avšak změnil názor, když ho poprvé uviděl.

Nemohl zničit něco tak skvostného, andělského, nadpřirozeného. S touhle hračkou si bude hrát něžněji, než s těmi předešlými a kdo ví, třeba ho ušetří. Třeba si ho nechá, dokud nezestárne.. Nééé to je hloupost. Nechá si ho do té doby, než ho přestane bavit. A že ho přestane bavit, o tom není pochyb. Muselo by se stát něco naprosto zvráceného, aby se tak nestalo.

Přítomnost

Všechno, co měl, o to už přišel. Včetně života ve svém vlastnictví. Ten už tak dlouho patřil někomu jinému. Zbyly mu jen slzy pro pláč. Ovšem, dlouho? Kdyby se podíval na kalendář zjistil by, že je to sotva půl roku, kdy je hračkou, loutkou na sex blázna s ďábelskou tváří… a zatraceně pěknou tváří. Možná právě proto není schopen mu odporovat. Kvůli jeho tváři. Vždy, když se mu podívá do obličeje a pak do očí, je to, jakoby se ho zmocnil pouhou vnitřní silou. Nemusel dělat nic. Chytat ho za ruce, vázat k posteli, i když to dělal, ale ne proto, aby ho přiměl poslušnosti. Nikdy nepoužil hrubé násilí, nikdy mu fyzicky neublížil. Když nepočítal občasné pohlavky za vzdor, nebo malé bičování proutkem přes stehna. Vždy ho jen přiměl ke spolupráci a miloval se s ním. Ať už divoce, něžně, nebo trochu násilně.

Všechno ke svému nepochopení přijímal a bral. Za tu dobu, co je tady si na to nejspíš zvyknul, i když… to kým býval, to už bylo dávno pryč. Díky pudu sebezáchovy se naučil oddělovat mozek od těla. City od srdce. Naučil se poslouchat, splnit každá jeho přání a podvolit se mu. A časem, časem se z toho stalo i potěšení pro něj samotného. Leč, rezignace mu vzala jeho hrdost. Čest a víru, že se kdy dostane domů.

 

 

tumblr_la965rf8q11qaexdfo1_400.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

^^

(Yoku, 5. 12. 2011 17:44)

Hihihi ]:) tohle se mi líbí, moc se těším na další dílek :3 je to takový, takový, no prostě takový násilnický :D hezky násilnický xD těším se na další dílek ^^

...

(Noctis, 1. 12. 2011 19:44)

muheheheh už se těším na to jak to s ním dopadne XDXD ja vím sem děsivě krutá gihih XD sugoi, bravo atd... XD

...

(Miya, 30. 11. 2011 20:55)

jeee to je ale kraasne :)dekuji moc :)