Jdi na obsah Jdi na menu
 


Eyes music

16. 4. 2011

->Naku se případně omlouvá za pravopisné chyby, nesnáší, když po sobě musí ty výtvory číst a navíc jí ani gramatika nejde.xD takže gomen ne ^^

 

 

přítomnost

Seděl naprosto znuděný, na svém honosném křesle pokrytým černým zlatem, s podepřenou bradou a znechuceně se díval na obřadní popravu. Hala, ve které se takovéto obřady, popravy ba i drastické výslechy konaly, byla umístěna uprostřed jeho obrovského paláce, s přístupem pouze na jeho povolení. Její obdivuhodná velikost zarážela dech a barevnost tmavě modrého safíru, dodávala místnosti vznešený nádech. Sloupy, jež byly rozestavěny u každého okna, na sobě měly vyrytá jakási starodávná slova, jejichž řeč už skoro nikdo neuměl. Jen pár vyvolených a ti měli rozumu, co by se do hrsti vešlo. Ohromná okna, která byla umístěna mezi každými dvěma sloupy, do místnosti propouštěla rudé světlo, jež vycházelo z doutnající sopky poblíž. Strop byl posetý složitými klenbami, které nesly jména významných panovníků.  Všude kolem postávala démoní šlechta, jenž dychtivě přihlížela  dnešní popravě. Stáli v kroužku kolem oběti, skoro až natěsnaní u ní, jen aby viděli následné prolití krve. Neuměl si představit nic horšího, než dělat, že ho to zajímá a zároveň, že je mu ona oběť ukradená. Bylo mu naprosto fuk, kdo, kdy, jak, čím, proč, za co a kde, bude obětován či popraven. Bylo mu to absolutně jedno, ale jako vládce si musel udržet náklonnost šlechty, jenž by sice nejradši roztrhal na kusy, ale vždy nakonec odolal. Už se nemohl dočkat až to všechno skončí a on se konečně bude moct dostat z těch odporných šatů, které taky nesnášel. Barvu měli sněhu pokrytého krví s odleskem třpytu slunce. Obepínaly mu celou postavu, čímž dávaly na odiv jeho krásné vypracované svalnaté tělo a navíc ho i občas kousalo. O to víc byl podrážděnější a podrážděnější. To bylo jen pro poddané.. Avšak nikdo neviděl, co se skrývalo pod touto maskou, pod myšlenkami, které nechal, aby si mohli přítomní přečíst a pod svým srdcem, kde uchovával to nejvzácnější. Nikdo to neprohlédl, tak dobrý byl herec. V očích, které nikdo nedokázal prohlédnout, se však skrývalo cosi, co mělo ke všem pocitům, které navenek vyjadřoval hodně daleko.  Když se k němu kněz v bílém hávu otočil, s dýkou v ruce, málem propadl pokušení protočit oči vsloup a kněze na místě roztrhat, ale místo toho se zvedl a sešel po tmavě modrých schodech, které vedly k obřadnímu stolci, na kterém ležela nahá oběť. Krok měl jistý, jako nikdy před tím, ale pěsti měl pevně zaťaté. Dlouhé ostré nehty mu prořízli kůži v dlani a pár kapek krve ho doprovázelo cestou k němu. Rudé dlouhé vlasy se mu v pohybu zavlnily, jako žhavá láva proudící po kopcích. V hale nastalo v tu chvíli hrobové ticho. Předpisově se postavil naproti knězi, na druhé straně stolce a převzal od něj dýku z drahého fialového diamantu s drahokamy vykládanou dýkou. S chladnýma očima, nevykazující žádné emoce, se díval chlapci do očí. Světlé, až skoro průhledně zelené oči, nevykazovaly strach, ale hlubokou lítost, jenž šikovně skrývala velmi hluboký cit, mířený na osobu nad sebou. Oba dva byly bez pochyby velmi dobří herci.

minulost

Slunce jasně zářilo na obloze a těch pár mráčků stálo na obloze, díky absolutní absenci větru. Vzduch byl stojatý, až se dal označit za dusno. Ano, bylo dusno a nejméně dvacet šest stupňů. Všechna zvěř se schovávala v lesích, kam slunce nemohlo propašovat všechny své paprsky a vzduch byl o to chladnější. Při pohledu do dáli, se vzduch pozoruhodně tetelil. Rozvaloval se na louce, absolutně si nevšímal odporného horka a jen tak si užíval krásného dne. S rukama za hlavou, s nohou přes nohu a zavřenýma očima, si užíval sluneční paprsky, co hladily bledou usmívající se tvář. Nazelenalé sestříhané dlouhé vlasy, měl rozprostřené na sytě zelené trávě a bílou tuniku měl rozhalenou. Jeho myšlenky se rozutekli jako myšky a toulaly se na různých místech a všelijakých drátkách, pojící vědomí s myšlenkami.  Přemýšlel o místě, o kterém nedávno četl v knihovně u starší sestry. Jmenovala se „království Volcano“ . Podle knihy to mělo být ostrovní království, prohnilé do morku zemního jádra a obydlené démony a vyvrženci Světa. Vládnul mu vždy velmi krutý vládce, jenž holdoval krveprolitím, odporným rituálům a smilstvu. Vládce se vždy po několika set letech měnil. Avšak v knize se dočetl, že už několik tisíc let, mu vládne jeden a ten samý muž a dočetl se i to, že leč to byl démon vyžívající se v odpornostech, byl obdařen božskou krásou a elegantním vystupováním. Na jedné stránce v knize byl i jeho portrét, avšak někdo ho v knize zničil, takže jediné co tam zahlédl, byl pramen rudých vlasů. Docela ho to zklamalo, neboť byl opravdu zvědavý. Bohužel ať hledal jak hledal, v jiných knížkách už o tom nebyla ni zmínka. Alespoň ne v knihách, které byly jazykem, jemuž rozuměl. S tím se ale nedalo už nic dělat a tak si ho alespoň představoval v hlavě. Představoval si, jakou musí mít postavu, jak vysoký bude, když už tolik let vládne a hlavně jakou barvu mají jeho oči. Miloval oči lidí, elfů a ostatních stvoření. Skrývalo se v nich tolik tajemství a hádanek, které toužil rozluštit a také vysoká škála emocí, reagující na různé podněty a situace. Oči byly okno do duše, jak slýchával od svých rodičů a proto ho na onom démonovi zajímaly nejvíc.

Z myšlenek ho vytrhl stín, jenž mu dopadl na tvář. S klidem otevřel jedno oko a usmál se.

„Je zajímavé, že nejevíš známky absolutního roztrpčení nad dnešním počasím.“ Ozval se ten, jenž nad ním stál. Shlížel na něj vzhůru nohama a usmíval se jeho slovům. Snášel takové počasí daleko lépe, než jeho chlupatý přítel. Vztáhnul ruku, pošimral ho na hlavě a přetočil se na bok.

„Já totiž na rozdíl od tebe, nemám srst.“ Vzteklé zamručení přítele ho pobavilo. Nakrčil čumák, čímž na krátký okamžik odhalil bílé ostré zuby.

„Jistě, protože kdybys ji měl, okamžitě by tě z ní stáhli.“  Sednul si na zadek a přestal vrtět ocasem. Horko mu doslova lezlo na mozek, zvyšovalo mu hladinu vzteku a on měl pocit, že z něj za chvilku srst dusnem sleze. Mladík si ho podezíravě prohlédnul, když jen tak seděl a vůbec se nehýbal.

„Oba dobře víme, že bys jen tak, pro nic za nic, nevylezl ze své nory do takového horka, Falnere.“ Mhouřil na něj podezíravě oči, dokud se Falner nervózně neolíznul. Postavil se na všechny čtyři packy a začal ho obcházet. On zatím seděl v tureckém sedu, otáčejíc jen hlavu, z čehož ho za chvíli začalo bolet za krkem.

„Lumi říkala, že zanedbáváš své povinnosti, Dinee.“ Mladík pobaveně zvednul obě obočí.

„Své povinnosti?“ Falner po něm šlehnul pohledem, takže radši zůstal potichu. Nebylo radno ho provokovat, když se jal role otce, a káral ho za vše, co udělal či neudělal. Raději si udělal pohodlí. Obhajovat se bude, až téměř dvoumetrový pes křížený s kojotem, skončí. Jako štěně, byl milejší, pomyslel si nezávazně na přítelově proslovu. Dineův pohled zaujalo něco v dálce, na konci blízkého útesu. Myslel si, že za to mohlo ono tetelení, snad zkreslilo obraz, postavu nějakého velkého zvířete, ale v jednu chvíli mu přišlo, jakoby na útesu stál člověk. Člověk s velmi dlouhými vlasy a tváří otočenou k nim. Na něho. Z ničeho nic nebyl schopný jakéhokoliv pohybu. Připadal si těžký jako kámen a v hlavě mu zazněla prapodivná píseň. Směsice harf, lyr a klavíru. Zdála se mu temná, vášnivá a záhadná. Především však nesla smutné tóny. Znělo to, jako nářek několika osob. Slabý, sotva postřehnutelný, ale byl tam.  Nedokázal z daleké bytosti spustit zrak. Vlasy mu divoce vlály, přestože se vzduch nepohnul. Dine tím zjevením, byl naprosto odčarovaný.

„Posloucháš mě vůbec?!“ hrdelně zavrčel Falner. Všiml si mladíkova nepřítomného pohledu. Ten se sebou prudce trhnul, zamrkal a trhaně se na křížence zaměřil.

„Co?“ vykouzlil na obličeji naprosto nechápavý výraz. Očima znovu sklouznul k podivnému úkazu, ale místo už bylo prázdné. Byl zmatený. Jsem blázen?, ptal se sám sebe. Falner zůstal stát jako socha a měl takový tíživý pocit, že toho kluka asi překousne vejpůl. On si tady vede monolog a on ho ani neposlouchá! Když uvažoval nad tím, jak ho potrestá, všiml si směru jeho pohledu. Díval se kamsi za něj. Kříženec otočil hlavu a zadíval se tím směrem. Neviděl nic, kromě tetelící se ho vzduchu, avšak vzduch v sobě nesl nějaký pach. Zvednul čenich a zavětřil. Pár sekund na to se s hrdelním vrčením , výhružně přikrčil. V tom vzduchu nebylo nic dobrého. I když nic neviděl, mohl to cítit. To co cítil, se mu ani v nejmenším nelíbilo. Rychle se otočil a secvaknul Dineovi rukáv.

„Pojď, musíme pryč.“ Hlavou si ho nasměroval na záda a čekal, až si nasedne. Mladík nijak neprotestoval. Neustále byl ztuhlý a zmatený. V hlavě mu dokola zněla ona melodie. Nemohl jí vyhnat pryč. Mechanicky nasednul na Falnerův hřbet a pevně se chytil srsti, když prudce vyrazil vpřed. Proud vzduchu ho nepříjemně šlehal do obličeje, takže hlavu raději sklonil. Čím dál byly, tím víc měl čistější hlavu. Mozek mu začal pracovat tak, jako vždycky, čímž si všimnul přítelových napnutých svalů.

„Co se děje, Falnere?“ místo odpovědi se mu však dostalo nepříjemného zavrčení, tak se raději dál už na nic neptal. Jen se tiše držel hustých chlupů, doprovázený už slabou hudbou a spoutaný přenádhernýma očima.

Když doběhl k hradbám Dineova království, nešetrně ho shodil ze zad. Dopadl na chladné dlažební kostky, takže si narazil kostrč a odřel dlaně. S lehkým zaklením se za ní chytil, s přimhouřenýma očima a nakrabatělým čelem.

„Proč si to udělal?“ naříkal směrem k velkému kříženci, který se trochu naježil. Od té doby, co si ho hodil na hřbet, měl tělo celé napjaté, časem krčil čenich a sem tam mu uniklo zavrčení. Ani teď to nebylo jiné. Jakoby ve větru bylo něco nebezpečného, něco, co by jim mohlo způsobit bolest.

„Neměl bys teď vycházet mimo hradby, Dinee.“ Naposledy se na svého přítele podíval, než definitivně odběhl pryč. Mladík se za ním chvíli díval, přemýšlejíc, co se mu stalo. Proč byl najednou tak naježený. Oprášil si ušpiněné kalhoty a vydal se za hradby svého rodného města. Překrásné  město Candor. Stálo na samém pobřeží velkého oceánu, u hradeb velkých skal a hor, čímž bylo dokonale chráněno před nájezdy nepřátel. Bylo to jedno z hlavních měst, jež bylo důležité pro distribuci rybího masa. Král Adren, Dineův otec, nechal na pobřeží vybudovat největší přístav, jež byl středem všech zaoceánských obchodů, které jejich země chtěla zprostředkovat. Nádherná mola, vyrobená z pevného dřeva, smíchaného s ocelí.  Rybářské domky, byly v jednom kuse plné lidí, kteří si chtěli objednat několik kusů ryb. Ano, Candor bylo vel město, jež mělo obrovskou moc. Po smrti krále Adrena, se moci chopila Lumi, jeho sestra. Na kralování byl moc malý a navíc se Lumi postavila proti radě, která chtěla Dineea nutit do kralování. Až moc svého bratra milovala, možná to svým způsobem bylo dobře, neboť Lumi byla výborná královna a za její vlády město jen vzkvétalo. Postaveno bylo do jistých částí, které se podobali serpentýnám a byly spojené v každém patře mosty, aby se mezi nimi dalo procházet. Každá serpentinová část města, byla jinak barevná. Když se do jejich stěn, které byly vytvořené z lesklého kovu a křišťálu, opřelo zapadající slunce, byla to nádhera. Mystické překrásné město, kam se sjížděli vládcové jiných měst, aby uctili památky bohů. To se konalo dvakrát za tři měsíce. S úsměvem procházel mezi nízkými domky, jež nebyly napojeny na hlavní části, ale byly dál od nich, aby tvořili různé uličky a zákoutí. Lidí uvnitř hradeb byly usměvavý a milí, vždy ochotni pomoci zbloudilému cestovateli, nebo rodině, která neměla kam jít. Díky tomu se počet obyvatel každým rokem o něco zvedl. S každým novým dítětem se postavil nový dům, serpentýny se prodloužily. Samo-rostoucí město. Byl rád, že žil právě tady. I když město bylo divně rozložené, obdivoval architekta, jež to postavil. U skály, která sahala až někam do nebes, stálo sedm serpentýn, od nejmenší po největší, od krajů do středu. Největší serpentýna a její vrcholek patřily Lumi a jejím královským povinnostem. V každém patře prostřední serpentiny bylo jiné oddělení, ať už to byla knihovna, archiv a další vladařská odvětví. Okolní serpentiny pak sloužily jako domovy pro výše postavené úředníky a bohatší rodiny z města, kteří se ovšem nijak nepovyšovali nad ostatní obyvatele. Všichni si tu byly rovni, ale v právnických  záležitostech, ti bohatší měli více pravomocí. Také tam žily  mágové, velvyslanecké návštěvy, senátoři či vědci. Avšak i do jejich prostor měli obyčejní lidé povolení chodit, avšak jako prevence u každé serpentýny stála stráž. I rozmístění serpentýn bylo velmi zajímavé. Tvořilo to, jakoby vlnu a dvě nejvzdálenější věže, ty poslední, byly spojeny velmi dlouhým, bytelným mostem, od kterého pak vedly další mosty, k jednotlivým serpentýnám. Tudíž byly spojeny každá mezi sebou a i hlavním mostem. Od serpentýn do středu města, vedl jen křišťálový chodník, který byl obehnán lesním parkem. Takový malý parčík, kde pobíhala téměř vyhynulá stvoření. Kříženci různých bytostí, po jednorožce, až miniaturní vodní víly. Za parkem pak stál zbytek města, jehož středem byla ohromná kašna s průzračnou vodou, která podle tradic měla věštit budoucnost. V jejím středu byl vysochaný osmi- křídlý drak, jež ve svých zubech nesl lidské dítě, zakladatele města. Bylo to zobrazení prvního příchodu člověka, na tuto zem. Drak se po celá staletí usídlil na erbech města Candor. Pár draků se podle pověsti usídlilo na hoře, u města, kde dává pozor na lid ve městě. V dobách Velkého Pádu se snesly na zem, aby stály bok po boku lidí proti temnotě. Och, jak miloval staré svitky s těmito pověstmi. Byl schopný v nich číst několik hodin, bez přestávky. Okolo kašny bylo velké tržiště, kde se shromažďovali všichni obyvatelé města a i návštěvníci. Kolem tržiště, za „hradbami“ parku, byly menší, nebo i větší obytné domy, pro normální obyvatele. Mezi obytnými domy se vak nacházely obchody jako řeznictví, lučištnictví, ba dokonce i kovářství. Klenotnictví , obchody s drahými látkami, obchody se starožitnostmi či obchody s kouzelným zbožím, které majitel obchodu nasbíral při svých dlouhých pravidelných výpravách. Celý ten pás se nesl až k hradbám, které byly vytvořené s tmavé slitiny diamantu a kovu, téměř nedobytné. Přes den, v normálním chodu města, byly téměř čiré. Skrz ně se vidělo dál do města, i na oceán, jelikož hradby sahaly několik metrů do oceánu a také obíhaly město kolem dokola. Tak jako se s novým dítětem zrodil nový dům, tak tak se i rozrůstaly hradby. V případě nepokojů, či napadení, se hradby změnili na neproniknutelný a neprohlédnutelný pás. Kouzelné město, tak se mu díky těmto schopnostem přezdívalo. Místní lidé to brali jako součást života, avšak pro nově příchozí to bylo něco nepoznaného. Nikde jinde na světě se domy samy nestavěly, hradby sami nerozšiřovaly a nikde na světě nebylo celé město ze slitin diamantů a vzácných lesklých kovů či křišťálů. Pobřežní pás, jež se rozpínal na několik set kilometrů daleko, pak nesl rybářské domy, přístavy, lodě a mola. Pobřežní hospůdky a obchody na výrobu sítí, či lodí. I jedna ze serpentýn byla ponořená hluboko do oceánu, kde se skladovaly všechny staré drahocenné, ale i zakázané svitky. Kromě královny a pár úředníků, k nim nikdo neměl přístup. Samozřejmě až na Dineo, který svou sestru tajně prosil o klíče ke kouzelným dveřím, které se odemknou jen královské krvi. V klíči, jež nosila na krku jako přívěsek, byla ampulka s její krví, kterou kouzelná formule ve dveřích rozpoznala. Klíče byly jenom tři, ale ten královnin, nejhlavnější, odemykal zakázané svitky. Sestra vždy odvrátila zrak, dělala, že si nevšimla odcizení tak drahocenné věci a dál se probírala královskými povinnostmi. Věděla, že jejího bratra by před tím nic nezastavilo.

„Dine! Dine!““ zaslechnul v davu lidí na tržišti své jméno. Otočil se a spatřil Krelina, majitele obchodu s kouzelnými věcmi. Krelin byl o sedm let starší než Dine, na čele a v koutku rtu měl drobné jizvy ze svých výprav. Také ho přesahoval o skoro celou hlavu a postavu měl robustnější. Poprvé, kdy ho Dine viděl si myslel, že je to nějaký válečník bez citu a soudnosti, ale opak se ukázal být pravdou. Milejšího muže, kromě svého otce, nikdy neviděl. Po té, co spolu zažili dobrodružství s vodními hady, kdy oba málem utonuly kvůli Krelinově zvědavosti, se staly nejlepšími přáteli. Dine ho rád čas od času tajně doprovázel na cestách, tak, aby se to nikdo nedozvěděl. Někteří z města neschvalovali jeho útěky do přírody, neboť se to podle nich ke členovi královské rodiny nehodilo. On je ale ani v nejmenším neposlouchal. Byl mladý, rozverný, toužil po dobrodružství, což jeho sestra věděla. Možná proto, ho za takové věci nekárala, i když se o něj velmi strachovala. Proto mu kdysi opatřila dárek. Ze zaoceánských zemí, kam se odebrala na konferenci, mu přivezla bytost. Malé štěně, křížence vlka s kojotem, které ho mělo chránit a všude ho doprovázet, aby se mu nic nestalo. Falner tuto roli splňoval naprosto bezchybně. Avšak poslední dobou to mezi nimi vřelo, neboť Dine dospěl, měl svou hlavu víc než kdykoliv před tím a jeho nitro chtělo víc.

Zastavil se a počkal na blonďatého muže s mráčkovýma očima. Ten k němu vesele doběhnul, oči rozzářené štěstím. Vskutku roztomilý muž. Doběhnul k němu a pevně ho objal. Dine vypísknul a pevněji se ho chytil kolem ramen.

„Co taková radost?“ optal se ho, když ho konečně pustil na zem. Krelin se radostně uculil.

„Víš, právě jsem se vrátil ze svých cest.“ Víc říkat nemusel. Dine si dokázal představit, co si pod tím má myslet a i jemu se v očích objevili radostné jiskřičky. Byl rád, když měl své přátele šťastné.

„Získal jsi to?? Zpívající chlupatou kouličku?“ Jednalo se o věc, která podle dávných pověstí severního království, měla být velkosti míče na hraní, měla být chlupatá a měla by zpívat dávné severní písně. Mladík byl zvědaví, jestli se to příteli skutečně povedlo najít. Krelin zvednul oba palce.

„No jistě! Pojď,“ čapnul ho za ruku a táhnul mezi davy lidí ke svému krámku. „Ukážu ti to, je to…. Je to nádherné!“ s lehkým smíchem se nechal dotáhnout až ke dveřím, kde ho Krelin pustil. Obchůdek to nebyl nijak velký, ale od shora až po podlahu narvaný kouzelnými věcmi. Vždy, když sem Dine vkročil, měl pocit, že to musí každou chvíli prasknout. Podlouhlá místnost ve tvaru hvězdice byla obklopena policemi, na kterých se ukládalo nové a nové zboží, které jeho přítel našel či vyměnil od jiného sběratele. Podlahy byly z tmavého dřeva. Malý pultík, byl vyroben z těžkého černého kamene, který se těžil v horách za městem. Dine se s rozzářenou tváří zadíval na onu malou chlupatou věc, kterou mu Krelin položil na pult. Opravdu to bylo chlupaté malé, cosi, co vypadalo jako míč.

„Vypadá to jako…“ šťouchnul do toho prstem, ale vzápětí leknutím ucuknul. Míček se pohnul, odkutálel se pár centimetrů stranou a upnul na něj zářivě zelené oči.

„Jako co?!“ prsknul vztekle míček a lehce začal na pultu pohopsávat. Krelin ani Dine neměli slov. Vypadalo to strašně roztomile, jak se to vztekalo pisklavým hláskem, který nevypadal vůbec hrozivě. Dine se k míčku vrhnul a začal si ho k sobě mačkat.

„Tak roztomilééééééé!“ vřískal a namáčknul si ho k sobě ještě víc. Míček s tím očividně měl problém, protože se od něj snažil dostat. Bohužel, neměl ruce ani nohy, aby něco takového mohl podniknout, takže útrpně podstupoval mačkání.

„Puft mě!“ snažil se nějak bránit, ale proti Dineově uchvácení to nepomohlo. Krelin se zoufalosti míčku pousmál.

„No tak, přestaň, Dine, vždyť ho udusíš.“ Sebral mu obratně věcičku z rukou. Ta se s úlevným povzdechem zamračila.

„Nevíš, že tohle chování je neslušné?“ prskala dál, zatímco ji Krelin znovu postavil na stůl. Tentokrát ji však dal do speciálního podstavce, aby jim neutekla. Tedy spíš, aby se neodkoulila. Dinee se na ní neustále usmíval.

„Omlouvám se, ale jsi tak strašně roztomilý…. Nebo, roztomilá?“ uvědomil si náhle, že vlastně nevědí, jestli tohle chlupaté klubíčko je ženského, či mužského pohlaví. Zeleno-očkův přítel se podrbal na hlavě.

„Vidíš? Tohle by mě nenapadlo.“ Dva páry zvědavých očí se zaměřily na malinkatou věc, která si proti nim přišla naprosto pidi midi. Těkala očičkama z jednoho na druhého, kdyby mohlo, potilo by se. Avšak dodalo si odhodlání promluvit pevným, dostatečně hlasitým hlasem.

„Já jsem Mieto a jsem samozřejmě muž!“ Oba dva se začali nekontrolovatelně smát. Mieto nechápal, čemu se smějí a doslova ho to rozčilovalo. „CO je tu k smíchu!“ prskal naježeně. Kreliln si otřel slzičky v očích a ještě se stopami smíchu odpověděl.

„Inu… já jsem muž, Dine taky…ty..“ skepticky se na něj podíval než znovu propuknul v hysterický smích. „Ty rozhodně ne!“ Mieto se nafouknul. Chtěl odskákat, ale nemohl. Byl zaklíněný v podstavci.

„Okamžitě mě pusťte!“

Dinee ^^

green_spring_by_feimo-1.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

......

(samba, 18. 4. 2011 18:06)

Povídka se čte jednim dechem .To je panečku fantasie.Zajímaví začátek.Velmi čtivé .Popis města senzační ,ovšem Mieto je k sežrání,taky bych ho umačkala

Re: ......

(Raven/Naku, 18. 4. 2011 18:46)

haha díííky-xDD to potěší.xD nooo, fantazie by byla.xD občas.xDDDD ovšem u týhle povídky se mi to vybavilo úplně samo.xDDD

.......

(Noctis, 17. 4. 2011 19:25)

aa nedělej bo se poslintam XDXD mno dobře popsat mesto neni jak ho kreslit XDXD

Re: .......

(Raven/Naku, 17. 4. 2011 19:56)

teď tě nechápu.xDD

.....

(Raven/Naku, 17. 4. 2011 16:10)

co vám na tom nesedí?xDDDDDDDDD vylepšuju svůj styl no.xDDDa navíc.xDDjá se s tím nesrala kvůli městu.xDDD město jsem měla napsaný za deset minut.xDDDDDDD nevim s čim sem se srala, asi s tim začátkem "přítomnost" nebo já nevim.xDDD ale sdem ráda, že se to líbí..xD hahaxD Seme je kunda, počkej, až to sem dám.xD on je...ugh.xDDD

xD

(sisi/ctenar, 17. 4. 2011 11:15)

ty seš magor.... xD *neuvěřitelně se směje* ne žy bys byla magor jo xD ale prostě to nqa tebe sedí xD asi to bude tím že já jsem magor :D ale itak L prostě tohle je bohovský a suprácký ! :D to se ti povedlo ! :"D

.......

(Noctis, 17. 4. 2011 14:00)

sice takovýhle začatek na tebe nesedi soudě podle tvych staršich povídek XDXD ale už se těším až se to pořádně rozproudí XDXD

...

(ElenEstel, 17. 4. 2011 13:47)

je to zajímavé a krásné

.......

(Noctis, 17. 4. 2011 9:47)

ta chlupata věc na konci to sem se fakt nasmála pry JSEM MUŽ XDXDXD už se ti ani nedivim že ses při této tvorbě rozčilovala přece jen popsat takove fantasy město da práci ;) jen z te představy kruteho a unuděného semeno na utesu sem malem vyletela do stropu XDXD a s ukem sem naprosto spokojena s povídkou sem naprosto spokojenej(a to fantasy moc nemusim) ale velmi mě to zaujalo XD UŽ SE TĚŠIM NA DALŠÍ DÍL rychluš!!!! XDXDXD