World of crazy Dreamer

Slunce se téměř dotýkalo moře. Odlesky, jež házely vlny na město, uspořádaly další duhovou podívanou, jako každý den ve stejnou dobu. Město vypadalo jako polité krví, zaplavené oceánem a ozářené sluncem, jež procházelo mezi stébly trávy. Nádhera. Avšak, místní lidé byly na takovou podívanou zvyklí, proto tomu nijak nevěnovali pozornost, až na děti. Ty vesele pískaly, smáli se a dováděli. Hrály si s odlesky a nechávaly svoji kůži barvit. Usmál se na ně, a pokračoval pře náměstí, přímo na pláž. Nikdy se mu pohled na slunce neomrzel. Měl ve zvyku každý předvečer sem chodit a dopřát své hlavě očistu, jež mu slunce s oceánem poskytovalo. Rozhlížel se po pláži, po docích, kde byly ukotvené obchodní lodě z různých zemích, s různými typy zboží. Pestrobarevné škály lodí se Dineeovi líbilo. Jejich lodě byly čistě bílé, jenom s erbem země, dvoupatrové a takové strohé napohled. Ovšem uvnitř byly přepychové a byly považovány za nejluxusnější v zemi. Došel na okraj pláže a jen tak si nechal zahřívat sluncem tvář. Bylo opravdu nádherně. S úsměvem, jež mu rozzářil tvář, si sundal boty a vkročil do zahřátého písku. Labužnicky zabořoval prsty do jeho hnědého nitra a jen tak se v něm brouzdal. Šel neurčitým směrem, ale nohy ho táhly k věžím a útesy za nimi. Jako malý kluk tam chodíval na procházky, nebo utíkal před svým otcem, když ho chtěl předat soukromému učiteli. Neměl rád místní učitele. Přišli mu moc upjatí, moc oddaní svému řemeslu. Raději chodil za mágy, kteří obývali třetí věž . Učil se novým a novým kouzlům, učil se, jak dobře namíchat určité lektvary a jak se ubránit zrůdám v Bílém lese. Nikomu však neříkal, že se učí od mágů. Vzhledem k jeho královským povinnostem to nebylo vhodné, ale on se tím nijak netrápil. Mágové si ho oblíbili natolik, že ho nechali přihlížet, některým jejich pokusům, či rituálům. Tam poprvé zjistil, že na jeho krvinky, se vážou dračí buňky, jež mu dovolují kouzlit. Potomci králů měli automaticky v krvi určeno, že za žádných okolností, nebudou moci tyto buňky vázat. Avšak úplně první král byl této akce schopen a díky němu se město tak rozrostlo a získalo své schopnosti. Alernis, hlavní mág v třetím patře věže se domníval, že Dine mohl v sobě nosit zakódované buňky prvního krále, jež se v den jeho devatenáctých narozenin uvolnily a navázaly se na krev. Což by samozřejmě vysvětlovalo možnost kouzlení. Moudrý mág, jež byl ve věku třiceti let, se ho tak nějak samovolně ujal. Jen lehce ho učil, protože to byl přece jen sny krále. I když mrtvého.

Úsměv se mu víc rozšířil. Rukama houpal botami a krok dostal lehce taneční nákrok. Vzduch na pobřeží voněl po rybách a víně. Se zvednutou hlavou vdechoval nosem všechny vůně, jež pozřel vzduch a tvář nastavoval zapadajícímu slunci. Nechal konečné sluneční paprsky hladit tvář a lehký vánek nechal hrát si s jeho delšími vlasy. Pomalým krokem, doprovázeným hejnem holubic, došel až nakonec pobřeží, ke skále. Před ní se vypínal menší ostrůvek, na který se dostal pomocí lehkého kouzla. Sednul si na trávu na něm, nohy složil pod sebe a rukama se zapřel za zády. Uvolněně seděl, s tváří zvednutou vzhůru a se zavřenýma očima.

„Dlouho si tu nebyl.“ Dinee se jenom pousmál, oči však nechal zavřené.

„Vím, nebyl čas.“ Podíval se na svého věrného přítele, který vykukoval z lesknoucí se hladiny. „Omlouvám se, Velone.“ Mořský mladík pohodil dlouhými modrošedými vlasy. Zpod hladiny se vynořil modrý ocas s průhlednou modrou ploutví a stříknul na Dinea dost vody. Princ si se smíchem schoval obličej do dlaní. „Hej!“  Začal se otírat a ždímat si košili. Děkoval, že je teplé období, takže mu mokré oblečení prakticky nevadilo. Mladík s ploutví se rozverně usmíval, když si vyskočil vedle Dinea. Na holém těle zlehka pokrytém světle modrými šupinami se leskly kapky slané vody. Žábry na krku se mu zatáhly, aby zbytečně nenasávaly vzduch, jež by je dráždil. Dine si ho pozorněji prohlédnul. „Nemáš na sobě brnění?“ znovu se opřel o ruce a otočil tvář před sebe. Modrá ploutev, namočená stále ve vodě, si hrála s vlnkami.

„Dnes jsem dostal volno.“ Jasná stručná odpověď, která Dinee stačila. Seděli tam spolu a nechávali zbytky slunce pečovat o jejich pleť. Jeden den v týdnu se vždy s mořským mladíkem sešli na onom malém ostrůvku a jen tak odpočívali. Nabírali energii pro nadcházející den. „V Bosporus  se povídá, že na souši se dějí divné věci.“ Ozval se Velon, když slunce definitivně zapadlo a jediná zář, která stále dodávalo světlo, bylo město v jejich zádech. Se zájmem otevřel oči.

„Divné věci?“

„Hmmm,“ pohupoval ploutví sem a tam. „Prý se jedná o temnou stranu, která si chce dělat nároky na Ciris, město v Rudém Lese. Údajně se tam skrývá něco, co temná strana chce, ale princ tamního království to odmítá vydat.“

„Megil?“

„Oh ne, díky bohu, ten je na shromáždění v Prue.“

„Shromáždění?“

„Ano. Neřekl přesně, oč se jedná, ale nastínil, že by to mohl být závratný objev.“ Ušklíbnul se na svého přítele. „Znáš ho. Kde se co záhadného šustne, už je z toho budoucí objev století.“ Oba dva se od srdce zasmáli. Velon žil v podmořském království, které kdysi patřilo ke Candorskému pobřeží. V dobách obnovy se však rozdělilo a zemští s podmořskými mezi sebou uzavřeli dohodu. Stali se z nich spojenci a při každém útku si byly vzájemně nápomocni. Kvůli jejich pomoci a neschopnosti dýchat pod vodou, vymysleli Candorští vědci kouzelný náhrdelník, který svou magickou silou umožňoval dýchání pod hladinou, pokud ho dotyčný měl na krku. Jakmile si ho sundal, měl jen omezený čas, dostat se na vzduch. Tak se Dinee s Velonem poznali. Jako dítě si rád hrával na útesu, sbíral perly, které přivábily jednorožci na břeh, díval se na delfíny jak skotačí s vlnami. Jednou mu však podklouzla noha na mokrém povrchu korálu a on nešťastně sklouznul do vody. V tu dobu ještě neuměl plavat, takže hrozilo, že utone. Ale k jeho štěstí se tam objevil malý Velon, jenž byl zrovna n cestě do výcvikového tábora. Zručně vylovil náhrdelník, který musel mít každý budoucí i přítomný člen armády, a nasadil mu ho. Tak se z nich stali přátelé a později se dozvěděl, že se s ním zná i Krelin, který v jejich království hledal Zapovězenou minci přeměny. Nějaký krám co má umožňovat majiteli přeměnu podoby. Nikdy mu neřekl, že by ji byl našel. „Za chvilku se budu muset vrátit. Náš princ dělá docela povyk. Trochu rozmazlený,“ zahudroval v dobrém rozmaru na princův účet. Pravda, princ Vinicio byl opravdu trochu rozmazlený, ale jinak měl dobré srdce. Falner ho kdysi nazval lehce  uzurpátorským a občas nadmíru sobeckým. Rád si přivlastňoval jednoho člověka, který byl pro něj velmi.. zkrátka ho hodně iritoval. Dinee o něm téměř nic nevěděl, protože princ byl taková menší záhada pro všechny, i pro své rodiče.

„Jen jdi. Mě zase čeká roztomilá večeře v přítomnosti panovačné sestry, která neví, co se mnou.“ Zvednul se z kamene a protáhnul se. Mladý vodní muž na něj z leže koukal.

„Víš, ale neměl bys jí přidělávat starosti. Království měla být tvoje záležitost a ona se snaží, aby vše běželo tak, jak má.“ Dinee v obraně zvednul ruce.

Prošel velkým přijímacím sálem, kde zel prázdný trůn. Na chvíli se zastaví, aby si ho prohlédnul. Velké, majestátné, vyrobené z ocelového diamantu. Slitiny, která se povedla vyrobit trpaslíkům v dalekých dolech. Tenhle trůn tady stával od založení města. Jedna z mnoha legend vypráví, že ho do této místnosti, za pomoci dračí síly, dopravil první král, první člověk a zakladatel tohoto království. Mnoho vladařů usedlo do jeho měkké výstuže a mnoho z nich potřísnilo tento průhledný, nádherný předmět, svojí krví. Všichni králové, kteří zde panovali, zemřeli na svém trůně a se svojí krví vtékající do úžlabiny v opěradle. V úžlabině byla drobná dírka, která krev absorbovala a vtáhla ji do křesla. To se postupně plnilo a průhledné, zářivě se lesknoucí křeslo, se postupně stávalo zářivě rudým.  Podivoval se nad tím, proč to tak bylo vytvořené, proč každý král zemřel na trůně a proč trůn přijal jejich krev. Kdysi mu to sestra vysvětlila, když byl ještě malý a nechápal, o čem kralování je.

„Víš, jednou to bude i náš osud. Zemřít na trůně a darovat mu svoji krev.“ Seděla na posteli, opřená o zeď a na klíně hladila bratrovu malou hlavičku. Ten na ni upíral svoje zvláštní oči, nyní doširoka otevřené. Hltal každé její slovo. Miloval legendy o jejich království.

„A proč?“ popotáhnul malý Dinee. Sestra se pousmála, něžně ho pohladila po vlasech.

„Nevím. Prý je to typ tichého obřadu, kdy král svojí krví definitivně ukončí svoji vládu. Trůn ji přijme, zapečetí a čeká na nového vládce. Zatím to tak udělali všichni králové naší země. Je to jistý druh očištění, před vstupem do neb, jak citují naši..em..mágové, jestli se tak těm šarlatánům dá říkat.“ Poslední slova prohodí se zašklebením. „Nemyslím si ale, že by to s nebem mělo cokoliv společného. Ne. Podle mého se trůn plní krví, aby s poslední kapkou přivítal někoho s genetickým vzorcem, jež by byl podobný, nebo shodný s prvním vládcem.“ Zasměje se svým úvahám, kroutíc hlavou. Dinee se na ní nechápavě zamračí.

„Proč se tomu směješ?“ chápavě se na malého bratříčka usměje.

„Protože to není možné, Dinee. První vládce měl vzácnou krev, s dračí DNA. Nikdo takový už na zemi není.“

Za ta léta, kdy rostl a moudřel, si její teorii upravil. Trůn hledá svého pána. Ano, i podle něj hledá DNA stejnou, jakou měl On a dokud jí nenajde, bude vysávat z králů krev. Do té doby nepřestane a bude „zabíjet“ dál. Jednou ho nazval parazitickým trůnem. I když svou krásou byl nepřekonatelný, byla to škodlivá věc, na které seděla jeho sestra. I otec…

V hlavě se mu okamžitě vybaví vzpomínky na otce. Co by za to dal, kdyby ho mohl naposledy vidět. Jeho úsměv, přísné, ale milé oči, ostré rysy v obličeji. Smutně se usměje. Teď na jeho místě byla sestra. On nechtěl trůn, zřekl se ho. Ona stejně byla starší, tudíž na něj měla právo podle věku. Nezajímalo ho, že království by měl vést král. Nikdy nebyl duší ani tělem, králem. Rád se toulal, objevoval nové věci. Nevydržel by být neustále upoutaný k povinnostem kolem kralování a nedej bože, starostí kolem války, která by mohla přijít. Ne, o to nestál a v duchu se otci za to neustále omlouval.

Nepatrně se trůnu ukloní a bočními dveřmi projde do úzké chodbičky. Nechtělo se mu obcházet celý hrad a tak si to zkracoval, kudy jen mohl. Ať žijí tajné chodbičky. Jednou dokonce vyděsil vojáka, který zrovna upíjel ze džbánu víno. Lekl se ho tak, až na sebe celé víno vylil a jak couval, přepadl přes malou stoličku, která stála na zemi. Dinee, smíchy bez sebe, se raději ztratil v dalších tajných chodbičkách. Kdo ví, jestli by si na něm voják nechtěl vybít svoji zlost. I když, to by ho asi stálo potrestání. Ale ten jeho výraz byl k nezapomenutí.

„Kde jsi byl takovou dobu?“ spustila na něj Lumi, když ho viděla z jedné chodby vycházet. Věděla o všech, které se na hradě nacházely, tak ji náhlý Dineeho příchod z ničeho, nepřekvapil. Mračila se. Měla o něj strach. Jeho toulky jí brzy přivedou k šílenství. Mladý princ si pokorně sedl naproti ní. S pozvednutým obočím zhodnotila jeho šaty. „Mohl bys mi říct, co to máš na sobě?“ Dinee si prohlédnul svoji bílou košili, upnuté kalhoty a vysoké kožené boty. Pak se podíval na sestru, která byla v honosných šatech, s výstřihem a královským pláštěm přehozeným přes ramena.

„Oblečení?“ nadhodil, ale moc dobře věděl, kam tím směřuje. Svraštila obočí.

„No jistě, Oblečení.. Jsi oblečený jako vandrák, Dinee! Copak takhle chodí muž, urozené krve? Princ? Uvědomuješ si, jak nás reprezentuješ?“ neměl hádky s ní rád. Byla jediná koho měl a hádky mezi nimi udělali na čas tlustou zeď. Oba extrémně tvrdohlavý. Zamračil se.

„Ale prosím tě. Nikdo se nikdy o naše šaty nezajímal, Lumi, tak s tím nezačínej znovu. Lidem je jedno, co nosíme. Jsou rádi, že nás vidí. Staráme, staráš se o ně dobře a nějaké šaty jsou jim ukradené.“ Nažil se jí její názor vymluvit, leč zbytečně. Lumi zastávala názoru, čím vyšší postavení, tím honosnější šaty. To on nesnášel. Sestra si nahlas povzdechla. S jejím bratrem nebylo k mluvení. Alespoň, co se šatů týče. Chvíli se na sebe jen mlčky dívali. Snažila se mu alespoň telepaticky, vstřebat svoje myšlenky do hlavy, aby jí začal konečně poslouchat, ale nebylo to nic platné. Povzdychla si.

„Dobře, nechme toho. Nechci se hádat.“

„Ani já ne.“ Přikývne na souhlas a opře se do dřevěné vyřezávané židle. Veškerý nábytek, který se v hradě nacházel, byl původní. Někdy ho mrazilo z toho, že sedí nebo sahá na něco, na co kdysi sahal První vládce. Ani neznal jeho jméno. To mu poslalo do hlavy nápad, ukradnout klíč a dostat se do knihovny se zakázanými svitky. Tam snad nějaká zmínka o jméně bude.

Lumi poznala, že jí absolutně nevnímá. Je myšlenkami někde jinde. Daleko tam, kam se ona nedostane. Mohla jen doufat, že se někdy uklidní.

„Nechci, aby se ti něco stalo.“ Udiveně zvednul hlavu. Tohle už zaregistroval. I tón, jakým to řekla a že nebyl zrovna veselý.

„Nic se mi nestane.“ Nečekaně se nahnula dopředu, oči zoufale upírajíc do těch jeho.

„Copak to nechápeš? Jsi princ, Dinee! Nemůžeš, nemůžeš se courat po světě, jak se ti zamane! Přestože tohle bývala bezpečná země, ostrovy temnoty svoje zlo rozšiřují i k nám! Začíná tu být nebezpečno a začíná přibývat míst, kam se už ani nemůže člověk vydat!“ nevydržela ten tlak, strach o něj, jestli se vrátí živý a kdy se zase někam ztratí. Jednou byl doma, ale podruhé.. Když dokázal utéct i Falnerovi, kdo ho mohl tedy uhlídat. Kdo jí mohl dát jistotu, že se už neztratí? Že ho nezabije nějaký démon jen tak pro zábavu?

„Co tě to zase popadlo?“ bránil se proti jejímu proslovu. Nedokázal se vžít do sestřina strachu, protože byl jiné povahy než ona. Lumi by to nazvala lehkovážností a až moc velkou bezstarostností. Nezodpovědností. Královna to už nevydržela a prudce vstala ze židle.

„Co mě to popadlo? Strach! Strach o tebe, Dinee! Bojím se dne, kdy přijde posel s tím, že jsi se stal obětí nějakého zla! To mě popadlo!“ oči se jí začaly podezřele lesknout. Mladý princ pohodí hlavou. Též vstane, ale klidně, s kamennou tváří, za kterou se však odehrávají všechny škály pocitů.

„Myslím, že nebudu jíst.“ Otočí se a vydá se zpět k tajným chodbičkám. Lumi na něj zírá s pootevřenou pusou.

„To mi na to nic neřekneš?“ snaží se ho ještě zastavit, ale jeho slova už zkresluje zeď.